Příběh přináší tuctovou slátaninu o spravedlivém mstiteli, v jednom ohledu však bourá veškerá nepsaná hollywoodská pravidla. Zabijí v něm psa. Dokonce štěně, fenku, a co hůř, poslední pouto s milovanou manželkou, kterou zhroucený hrdina právě pochoval. Takže na cestě krvavé odvety rychle oživí svou předchozí profesi špičkového zabijáka, o níž tupý synek šéfa ruského gangu nemohl nic tušit, když do psíka kopal. Zato jeho mocný otec ví až příliš dobře, jak vražednou rozbušku zhýčkaný potomek odjistil.
To je vše. Na počátku se město hemží rusky mluvícími svalovci, na konci, ve westernovém finále, už ruštinou vládne jen sám šéf gangu a jeho někdejší elitní zaměstnanec, nyní rival Reeves. Na morálním půdorysu „zlý“ zabiják versus „o něco hodnější“ neboli dočasně polepšený a znovu vyprovokovaný zabiják se těžko vytváří citová vazba. Divák tu nemá komu stranit, leda nebohému štěněti, a Reeves se tváří, hovoří a kráčí tak odhodlaně, až působí trochu jako vlastní parodie. Je to však přesně onen výraz, který vyznavači akčních filmů milují.
Přehlídka klišé
Ostatně John Wick netají, že vznikl čistě pro potěchu milovníků takzvaných „béček“, potažmo kaskadérů v čele s debutujícím režisérem Chadem Stahelskim, jimž se zastesklo po dávném parťákovi Reevesovi, který jejich záskok skoro nepotřeboval. Jako by si prostě dali sraz, kde hodlali pár piv zpestřit boxem, a náhodou někdo pustil kameru.
Přesně tak sune Stahelski své vyprávění vpřed, bez okolků a ozdůbek, zato s úmornou vycpávkou veškerých klišé, jaká kdy kinematografie stvořila. Třeba zlotřilé gangstery pozná i malé dítě podle toho, že drze kouří u benzinové pumpy. Dále sem patří útržky výjevů se životní láskou, památeční relikvie, tajné domácí zbrojnice, šedo a sychravo, déšť na hřbitově, déšť v akci, noční kluby, šampaňské a slečny ve vířivce, hrozivé tetování či ruská ukolébavka ve zločinecké úpravě. Plus pár okamžiků, kdy braková výbava přechází v nezamýšlenou komedii, když tu se smrtelně vážnou tváří zmiňují hrdinovu obávanou přezdívku „Baba Jaga“ či legendární historku, kterak prý zabil „tři chlapy jednou propiskou“.
Žánrová ilustrace přísloví „s čím kdo zachází, tím také schází“ nenese nic objevného, ani sebeironii, jíž se pro svůj návrat zkusili vyzbrojit Postradatelní. John Wick opakuje celkový styl postavený na jednotvárně potemnělé náladě i drobné jednotlivosti, počínaje úsměvnou epizodkou s policistou a konče tarantinovskými „čističi“ mrtvol.
Hrdý mikrosvět zločinu
Existuje však jeden prvek, který do běžné vybíjené zakukleného komparzu vnáší takřka rozkošnicky půvabný ráz. Dalo by se říci až bondovský, ovšem naruby. Tvoří jej navenek luxusní hotel, uvnitř ostrůvek hrdého cechovního mikrosvěta zločinu ze starých časů, kde ještě uznávají pevná pravidla, zákony a rituály, kde platí vlastní měna i hantýrka, kde si host nesmí nosit „práci domů“ a úklidová četa se objednává v recepci jako stůl k večeři.
Jako by i kamenný Reeves v této salonní říši dostal jiný, lidsky přirozenější výraz. Jako by se i jemu zalíbilo vyměnit zkrvavené cáry za noblesní smoking a užívat si na chvíli vážnosti „pana Wicka“, uznávaného mistra svého řemesla, ve společnosti příslušníků stejné stavovské třídy, kteří pro daný okamžik zůstávají kolegy, třebaže ve venkovním světě ho kterýkoli z nich může ve vteřině odstřelit, na zakázku a bez hnutí brvy.
Přískokem od bitky k bitce
Škoda, že jednou z hotelu musí vyjít. Odtud totiž vedou už jen obvyklé cestičky, přískokem od bitky k bitce, od skrýše ke skrýši, jako studentské cvičení ve vymezeném prostoru, povinně vrcholící filozofickou diskusí úhlavních nepřátel.
Než si vysvětlí, jak to mají s bohem a prokletím, příjemná vzpomínka na hotelovou mezihru se téměř vypaří. Připomene se až ve chvíli, když pouze a právě za ni přibude k průměrné známce za žánrovou modelovku deset procent navíc.
.
