"Měli jsme se dobře. Tatínek pracoval jako skladník v Grünbergerově třebíčském obchodě se semeny. Dokázal se o nás dobře postarat," začíná vyprávění jednaosmdesátiletá Susana Urbanová, za svobodna Benešová, která od narození žije v Třebíči v židovské čtvrti.
Jak byl Benešovic život ještě do roku 1940 pohodový, to dokládají unikátní filmy, točené osmimilimetrovou kamerou. Co je dnes zcela běžné, tehdy bylo výjimečné. Kameru měl doma málokdo. Arnošt Beneš měl ještě něco navíc - talent. Záběr si dokázal připravit. Znal kouzlo detailu i dobrého světla. Uměl "číst" prostor.
Žid Arnošt Beneš zahynul v Osvětimi počátkem jara roku 1943. "Je to zvláštní. Domů se vrátila jeho peněženka, snubní prstýnek a přišel papír o úmrtí," podotýká Urbanová.
Obyčejné chvíle rodiny si po válce neměl kdo připomenout
Benešovi se před válkou podařilo natočit zdánlivě obyčejné chvíle své rodiny. Babičku Antonii Beneschovou (jméno si po roce 1918 nenechala počeštit), jak šije na staré singrovce a čtyřletá Susana jí při tom asistuje.
Dědečka Aloise Benesche, jak v zimníku s velikou čepicí na hlavě kráčí třebíčskou Dolní ulicí. Vystrojenou manželku Ingeborg, jak s malou Susankou a miminkem Hankou v kočárku přejíždí Podklášterský most nebo korzuje po Karlově náměstí. Susančiny dary žebračce, Susančino bruslení na zamrzlé řece Jihlavě, Susanku s bratrancem Jindřichem z Teplic v létě u rybníka. Susančiny polibky malé sestřičce i mamince na tvář.
Co z tohoto obrázku dětství po válce zbylo? Nic. Třiaosmdesátiletý dědeček Alois Benesch zahynul v Terezíně na konci května 1942. Babička Antonie Beneschová zemřela v Treblince o pět měsíců později. Zmizeli příbuzní Vítězslav, Šimon, Eliška, Ernestina, Lilly, Hugo, Otta... I bratranec Jindřich, se kterým malá Susana na tatínkových předválečných záběrech dovádí v letním slunci.
"Maminka Ingeborg byla brněnská Němka. Ale s tatínkem se brali v synagoze, to znamená, že musela konvertovat. Podle všeho na to Němci nepřišli. To by s ní i s námi dcerami byl amen. Maminka si po válce našla nového manžela, Slováka, zůstala s ním na Slovensku. Nějak nás s Hankou moc nemusel. Víc bych to asi nepitvala," říká.
Tiché setkání bez emocí. Stáli proti sobě dva cizí lidé
Dvanáctileté Susany se ujali bezdětní manželé Smržovi z Třebíče. Osmiletou Hanu si k sobě do Londýna vzal příbuzný Julius Pächter, který zavčas v roce 1939 odešel na Západ, kde potom bojoval.
Když se v roce 1945 vrátil domů, nikoho nenašel. Jen dvě malé holky.
"S Hankou jsme se poprvé od války potkaly v Londýně v roce 1966, kdy mě režim za ní pustil. Stáli proti sobě dva cizí lidé. Bylo to tiché a bez emocí. Bylo to hodně zvláštní," vybaví si Urbanová.
"Někdy se dívám v televizi na Poštu pro tebe. Na ty emoční výtrysky. Přijde mi to divné. Já setkání po letech prožila jinak," vzpomíná. Dospělá Hana a dospělá Susana už obě byly vdané a měly děti. A vůbec se nedomluvily. Hana neuměla slovo česky, Susana slovo anglicky.
"Asi to bylo tím, že jsme za války nesměly do školy, Hanka se učila číst a psát až v Anglii. A rodnou češtinu vymetla z hlavy. Já jí rukama nohama vysvětlila - anglicky se u nás doma nenaučím, v Československu je angličtina passé. Ale němčina by šla."
Obě sestry se hned pustily do učení jazyka země, která jim tak zamotala životy. A psaly si. Znovu se mohly potkat až po listopadu 1989. Od té doby se vídají pravidelně.
