Kromě Café V lese má dnes Ondřej Kobza další podniky. Jsou hipsterským rájem. | foto: Ondřej Tylčer

Vyzývám k drzosti, říká kavárník, který postavil do městských ulic piana

  • 19
Je majitelem několika kaváren, ty ale nejsou jeho hlavní aktivitou. Baví ho spíš uličnictví, aktivity, které vdechují život odcizeným městským ulicím. Ondřej Kobza do nich proto instaloval piana, šachové stolky, uspořádal tančení tanga. „Chci povzbuzovat spontánnost,“ říká.

Byl ve službě a hrál na piano. Video dopravního policisty bravurně ovládajícího klapky hudebního nástroje se za pár dní stalo virálem, který pod názvem "This is Prague, baby" vidělo téměř dva a půl milionu diváků. Tahle skvělá reklama pro Prahu by nevznikla právě bez Ondřeje Kobzy. Ale popořádku.

Je srpen 2010 a Kobza si půjčuje půl milionu korun, aby probudil spící prostor v ulici Krymská v pražských Vršovicích. Bez předchozí znalosti řemesla a s dluhem na krku zakládá současnou "kultovku": Café V lese, základní kámen fenoménu Krymská. Tahle strmě stoupající ulice pokrytá vlnící se dlažbou a lemovaná parkujícími vozy se totiž během následujících let plní řadou podniků, které jakýmsi záhadným a dosud nevysvětleným kouzlem přitahují konzumenty zábavy ze všech koutů metropole, ba i přespolní.

Ondřej Kobza

Narodil se v roce 1979 v Ústí nad Orlicí, nedokončil studia na Teologické fakultě Univerzity Karlovy. Jeho kavárny jsou v Praze neodmyslitelnou součástí veřejného prostoru, s jeho jménem je spojen především „sdílený společný prostor – Krymská" v pražských Vršovicích... O oživení města, ve kterém žije, usiluje i skrze projekty jako piana v ulicích, tango na nádraží nebo veřejné šachové stolky. 

Při takové četnosti možných cílů začala oblast logicky pulzovat životem, hosté přebíhající mezi podniky se často shlukovali na ulici a záhy zjistili, jak je na ní dobře. Obzvlášť když kavárník Kobza čas od času před své zařízení postavil věšák, pod něj natáhl koberec a na něj umístil piano. A za něj pianistu.

Když se podnik rozjel, obrátil Kobza pozornost k vltavské náplavce. Pod Palackého mostem tam cyklonadšenec Martin Kontra založil Bajkazyl, pouliční servis kol. A Kobza mu k němu přilípnul hospodu. Další fenomén byl na světě.

Ulice plné pian a šuplík plný nápadů

"Sem už jsme piano postavili na stálo. A když i tady slavilo úspěch, napsal jsem jednoho dne starostce Prahy 2, že bych rád umístil jedno i na náměstí Míru. Odpověděla kladně, a tak vznikla „piana na ulicích“. Lidi vzali ten nápad za svůj a dneska je něco podobného už ve třiceti městech. Z toho mám hroznou radost," neskrývá Kobza nadšení. Má za to, že lidi jsou relativně spontánní a každým dnem, co na ulicích měst nástroje stojí, se stávají spontánnějšími.

Piana se záhy objevila i na pražském hlavním nádraží, u Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde se proslavil onen talentovaný policista, na pražském letišti a řadě dalších míst. Pianisté hráli, lidé se zastavovali, nálada se zlepšovala. Kobza strhnul lavinu. Stal se uličníkem, který rozehrává ulice, vdechuje jim život.

Někdy si nové nápady musím zakazovat, přiznává neúnavný Ondřej Kobza.

Pojem uličníka souvisí hlavně s jeho nechutí k sousloví veřejný prostor. A taky s jeho fascinací ulicí jako místem možných setkávání. "Vždycky mě štvalo, když ulice vypadala jen jako místo, kde parkují auta a kudy se lidé vracejí večer z práce domů. Snažím se, aby ulice ožily, aby se v nich děly nečekané věci, aby z nich zmizela nuda. Právě záblesky spontánnosti, to mě ve městě baví," líčí.

Úspěšné kavárny a internet zaplavený preludujícím policistou (ale i virtuózními výkony evidentních bezdomovců, starců s artrózou, roztomilých dětiček a nejnověji šikovným Libanoncem a jeho variacemi Pro Elišku) dodaly Kobzovi sebevědomí k realizaci dalších nápadů, které mají zahnat nudu.

V lednu tohoto roku se tak kolem piana na hlavním nádraží tančilo tango, nedávno novinami proletěla zpráva o instalaci venkovních šachových stolků, podporu podobně laděným lidem poskytuje "Pražský vývar", jakýsi rychlocrowfunding spočívající ve společném setkání občanů nad talířem polévky, za níž každý strávník zaplatí stokorunu a během jídla si poslechne autory projektů na oživení města. Na závěr večera pak společným hlasováním přisoudí vybrané peníze jednomu z nich.

Galerie NE

Medailon Ondřeje Kobzy vyšel v rámci projektu Galerie Ne.

Galerie NE je multimediální internetová galerie odvážných Češek a Čechů nebo lidí trvale žijících v Česku. Jeho cílem je vyjádřit zápor, odmítnutí, nesouhlas. Nedovolit, co jiní mají za samozřejmé, nemyslet v běžných pojmech, nechtít, po čem touží ostatní, nejít předem danou cestou, nepřitakat tupě, nerozhodovat se bez užití kritického rozumu, nepodvolit se, neohnout, nenechat se zlomit, nepřidat se, nevybrat si jednodušší cestu, neuhýbat.

Říct ne nemusí znamenat negaci. Může to být nositelem kladného náboje, projevem pevného přesvědčení, charakteru, víry a sebevědomí. Ne může posílit, poposunout, otevřít jiné cesty, oklepat balast a nánosy konvence. Stačí v sobě nalézt odvahu. Nebo jen prostě nemoci jinak. Být jediný a jedinečný. V daný okamžik na daném místě. V čemkoliv. Sám za sebe.

A pak je tu plný šuplík dosud nerealizovaných myšlenek. Veřejná ohniště, kde by fanoušci této nejlepší televize na světě mohli volně a bezpečně koukat do ohně. Jukeboxy s poezií. Sdílené kompostéry…

Síla inspirace

Nápadů je spousta a zeď Kobzovy kanceláře je jimi popsána, přičemž sám přiznává, že si někdy "vymýšlet nové nápady zakazuje". A taky doufá, že svým příkladem strhne ostatní.

"Vyzývám k drzosti. Chci po lidech aktivitu, chci, aby se inspirovali a přišli s vlastními nápady," popisuje své plány. Není ale zbrklý, ví, že nápad musí být dobrý, promyšlený. A že po něm následuje jednání s úřady, řešení problémů, odstranění překážek. A odhodlání a kreativita. "Věta, že něco nejde, pro mě nemá tečku, ale pomlčku, která umožňuje pokračování. Pokud chci něco, co nikomu neublíží a navíc to udělá někomu radost, pak říct, že to nejde, je blbost," říká.

A věří v moc, v sílu inspirace. "Každá další realizace může generovat nové nápady v hlavách lidí, co projdou kolem, i kdyby to byl jeden člověk z tisíce. Ten se pak rozhodne uskutečnit něco, co vytvoří otisk jeho samého," objasňuje rámec a motiv svých aktivit.

Kavárník Kobza umístil do ulic první piana (13. 8. 2013):

13. srpna 2013