Dnes čeká Srníčkovu Spartu utkání Evropské ligy v Neapoli. A na ní má silnou vzpomínku z roku 2000. Tehdy přijel s místním klubem podepsat smlouvu, do týmu si ho vybral trenér českého původu Zdeněk Zeman. „Jenže jsem s manažerem čekal dvě hodiny, ale nikdo nepřišel. Tak jsem jel pryč. Když jednali takhle při podpisu, jak by to asi vypadalo, kdybych tam hrál?“ vzpomíná.
Místo divoké Neapole vzal nabídku Brescie na severu Itálie. „Ohledně života to bylo krásné, ale s fotbalem jsem měl hrůzostrašné zážitky.“
A pak začne vyprávět: většina historek se točí kolem příběhů s fanatickými italskými fanoušky, kteří vás milují, když se vyhrává, ale také vás dokáží nenávidět, pokud se nedaří.
Čtěte v páteční MF DNES: Velký rozhovor se vzpomínkami Pavla Srníčka na Itálii
„Některé vzpomínky jsou hrůzostrašné. Jednou nám do tréninkového centra vnikli fanoušci s tyčemi, bylo jich asi osmdesát. Chodili mezi námi jako pasáci mezi ovcemi. To jsem se bál. Nás byla polovina, přemýšlíte, co dělat, kdyby se něco semlelo. Jestli se snažit sestřelit dva frajery a pomoct ostatním...,“ povídá. „Chodili mezi námi, bouchali tyčemi o zem, u mě se třeba zastavili a říkali: Tak co ty, špíno, ku... z Čech? Nesměli jsme se na ně ani podívat. Jen ležet a čekat, co se bude dít. Bylo to ponižující, i kvůli tomu se mi italský fotbal zhnusil. Jednomu hráči fanoušci ukradli auto a vzkázali, že mu ho vrátí, když zaplatí 15 tisíc eur. Jeden kluk dokonce nosil do kabiny kvůli své bezpečnosti zbraň.“
Pavel Srníček, trenér brankářů Sparty.
Čelil výzvám, aby se s fanoušky šel prát, jako cizinec to měl těžší než domácí hráči. Ti pak při problémech s příznivci prosili trenéra, aby mohli jet na soustředění už čtyři dny před zápasem, aby měli klid. „Po letech v Anglii to pro mě byl kulturní šok. Ale musíte se přizpůsobit. Chtěl jsem odejít, ale všichni mi říkali, že to je prostě jiná mentalita. Zvykl jsem si, po půl roce jsem si už z ničeho nic nedělal.“
