Špotáková, která ve čtvrtek přidala do své sbírky již osmou medaili z velkých podniků, se s rodinným doprovodem vrátila již v sobotu. „Aspoň jsem si trošku odpočinula,“ pravila letos dosud neporažená atletka, jež přišla svoje kolegy přivítat.
V jejím případě se sešlo hned několik momentů, které vydají na příběh. Závodila na svém prvním šampionátu po loňském narození syna Janka a získala poslední zlato, jež jí chybělo.
„Jsem ráda, že to takhle dopadlo. Že ta jitra, kdy v pět vstávám s malým a v devět mířím na trénink a on usíná, takže bych si nejradši lehla k němu, stála za to. Tahle zlatá medaile všechno převáží – je vidět, že to má cenu a cenu má i pokračovat dál. Až do Ria, pak už asi bude čas končit,“ naznačila.
Na letišti dostala květiny, mezi nimiž byly i její oblíbené gladioly. „Ty mám ráda. Na zahrádce mám ale hezčí,“ pochlubila se a zároveň si pochvalovala, jak šampionát zvládal patnáctiměsíční syn Janek.
„Vedl si dobře, včetně sedmihodinové cesty. Na stadioně byl v klidu, pokud mě neviděl. Jakmile mě ale spatřil, tak chtěl ke mně a brečel. To pro mě bylo trošku kruté, ale jinak byl v pohodě.“
Dvakrát příjemná nebyla podobná situace ani při finálovém závodě. „V úvodu mě to malinko rozhodilo, ale pak na mě přítel Lukáš mávnul, že už je Janek v klidu, tak jsem se mohla soustředit na závod a na sebe. A bylo to třeba,“ připomněla finálové drama, kdy přehodila srbskou oštěpařku Jelačovou až pátým pokusem.
Přemohla kletbu mistrovství Evropy
Špotáková přiznala, že je trochu pověrčivá. „Takže se mi honilo hlavou, že Evropa je pro nás zakletá, pro mě i pro mého trenéra Honzu Železného, který na evropské zlato nikdy nedosáhl. Že to bude propadák. Taky mě napadlo, že každá pohádka jednou končí - všechny závody jsem letos vyhrála, ale taky jsem mohla odjet bez medaile. To bylo úplně nejhorší, tyhle myšlenky vás napadnou tisíckrát. Vy je ale musíte zahnat a najít v sobě víru, což se mi naštěstí povedlo,“ pokývala hlavou.
Pověrčivost ji však nepřinutí, aby syna Janka, který byl nyní při zisku chybějícího zlatého kovu, vzala příští rok na mistrovství světa do Pekingu. „Tam ho nepovleču. A myslím, že to zlato, které jsem teď získala, nebylo Janečkem. Bylo to spíš tou kletbou mistrovství Evropy. S tou jsem se musela poprat,“ dodala.
Když úspěšným atletům na letišti gratuloval šéf Armádního sportovního centra Dukla Jaroslav Priščák, odpověděla i Špotáková předpisově: Sloužím vlasti. „Tak to říkám pokaždé, od té doby, co mě to naučili při přijímači v Přerově. Voják, když mu gratuluje vyšší šarže, neřekne Děkuju,“ poučila své okolí s úsměvem.
Na oslavy titulu mistryně Evropy prý v Curychu došlo, ale jen malinko. „Ono se po těch velkých úspěších nějak těžko slaví. Ale jo, oslavili jsme to. V našem pronajatém bytě kousek od stadionu – Janeček spal v jednom pokoji a my jsme seděli ve druhém. Ale hlavně jsme si povídali.“
Slavili na lavičce před hotelem
Ani oslava nedělního oštěpařského stříbra Vítězslava Veselého neměla obří rozměry. „Na závěrečný banket se nám s trenérem Železným a dalšími vrhači nechtělo, tak jsme zůstali v hotelu. Tedy před ním na lavičce, pili jsme pivo. Vlastně jako vždycky, byla to klasika,“ přiblížil atlet, který, podobně jako Špotáková, rozhodl o svém úspěchu v páté sérii.
„Zatímco loni se mi zpravidla dařily úvodní série, letošní rok je jiný – musím bojovat až do konce. Už jsem si na to zvykl, už mě to mobilizuje. Je to dobrá zkušenost, člověk se musí vzchopit,“ zatvářil se spokojeně atlet, který překazil finským soupeřům myšlenky na všechna tři místa na stupních vítězů. „A že se na to třásli!“ usmál se.
Zato Anežka Drahotová neslavila svůj chodecký bronz vůbec. „Nebyl čas!“ usmívala se. „Naše vyhlašování bylo odpoledne a potom házela Barča. A když jsme se před půlnocí vrátili do hotelu, tak už na žádné slavení nedošlo,“ krčila rameny. „Až v neděli večer jsme byli na banketu a tančili, bylo to docela fajn,“ dodala studentka gymnázia v Jilemnici, kde ji příští rok čeká maturita.
Kudlička sklízí ovoce
To je ale juniorskou mistryni světa v chůzi příliš vzdálený cíl, má podstatně bližší mety. „Začátkem září poběžím v Praze desítku, o týden později mi trenér Ivo Piták slíbil účast na mistrovství světa v běhu do vrchu a na konci měsíce pojedu na mistrovství světa v silniční cyklistice. Vlastně jsem ráda, že si teď pár dní odpočinu,“ přiznala všestranná sportovkyně, že ani její zásoba sil není bezedná.
Tyčkař Jan Kudlička popřel, že by jej sobotní evropský bronz, na rozdíl od toho světového ze zimní haly v Sopotech, rozčaroval. „Neřekl jsem, že jsem zklamaný. Naopak, jsem šťastný, ale člověk to musí brát tak, jestli vyčerpal všech sto procent možností, zkrátka jestli to nemohlo být ještě lepší. Ke stříbru chybělo strašně málo,“ líčil závodník, jenž skončil třetí za výkon 570 centimetrů. „V zimě jsem bral bronz za 580, teď by na stříbro stačilo 575. Taky jsem tam měl jeden zbytečný křížek na pěti šedesáti,“ pokýval hlavou.
Na oslavu nezapomněl. „S trenérem a několika kamarády jsme poseděli před hotelem u piva, jenže ho nemohlo být moc, žádné Monte Carlo to nebylo. Sezona pokračuje, čekají mě ještě čtyři závody, skončím až 5. září na finále Diamantové ligy v Bruselu,“ nastínil svěřenec trenéra Boleslava Patery. „Myslím, že jsme se vydali dobrým směrem, pomalu začínáme sklízet ovoce,“ dodal.
