A kde se v Ústavu pro studium totalitních režimů (který má ten boj proti komunismu zkoumat) vedou žabomyší (zato nekončící a vášnivé) války o to, zda se správně, či nesprávně digitalizují archivní dokumenty. Ale hned se nabízí otázka: proč nemáme také takový film o Václavu Havlovi, jako mají Poláci o Walesovi?
Lech Walesa přijel do Karlových Varů představit film o svém boji proti komunismu. Proč my nemáme podobný film třeba o Václavu Havlovi? To nemáme na rozdíl od Poláků hrdiny? Nebo si jich jen nevážíme? |
Zdá se, že otázka (za tou první otázkou ukrytá) je ještě jiná: kam se ztratily ty ideály, které Václav Havel symbolizoval? Zdá se, že pětadvacet let od porážky komunismu jsme je kdesi poztráceli cestou do supermarketu. A když jsme v něm, zjišťujeme, že je stejně plný jen levného čínského zboží.
Ale je to možná jen tak, že se historie opakuje: že Poláci jsou zase napřed jako tehdy. V Praze se před pětadvaceti lety diskutovalo o tom, jak potlačit petici Několik vět (a zakázat zpěv Haně Zagorové), ale z Varšavy už dorazil oficiální omluvný dopis za to, že se polští vojáci účastnili okupace Československa v srpnu 1968.
Prostě byli jinde tehdy a jsou i dnes: Poláci vidí jasně, že nepřítel je na Východě, a vědí (na rozdíl od mnohých českých politiků), že američtí vojáci mohou být v obraně proti němu vítanou posilou. Ostatně ten nepřítel na Východě byl vždycky a Poláci ho nepřehlíželi. A kdo by k tomu chtěl mít chuť, mohl si zajít do kina na film o masakru polských důstojníků v Katyni a měl zase jasno.
Proč my vlastně také nemáme takový film? Proč nemáme film o bratrech Mašínech?
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
Proč nemáme film o partyzánech vedoucích marný a ztracený boj proti komunistické tajné policii? A že těch odbojářů bylo! Proč nemáme film o agentech chodcích, kteří přinášeli zprávy přes železnou oponu? Proč nemáme film o Pavlu Tigridovi? O Vladimíru Hučínovi? A proč i ten film o Janu Palachovi musela natočit... Polka?
Oběť, nebo hrdina?
Typický český příběh je příběhem obětí. Někdy se dokonce zdá, že si pleteme slovo oběť a slovo hrdina. Ale možná si toho pleteme mnohem víc, člen rady Ústavu pro studium totalitních režimů, tedy instituce, která připravuje osvědčení pro ty, kteří v boji proti komunismu nasazovali své životy, vytáhne do zmateného boje proti lacinému antikomunismu. Prý je antikomunismus nedemokratický. V každé jiné zemi by po takovém prohlášení dávno ve své funkci skončil. Ale u nás? Někdo řekne, jsou to jen slova, tak co.
Jenže v tom to právě je: polský historik Mariusz Surosz sepsal pozoruhodný pohled na české dějiny a tu knihu o nás (Češích) pojmenoval nepříliš uctivě: Pepíci.
Jsme možná opravdu takoví Pepíci, kteří něco říkají a berou to stejně (ne)vážně jako sami sebe. Tedy jen tak - pepíkovsky.
Už Masaryk budoval republiku podle hesla, že se státy udržují těmi ideály, na základě kterých vznikly. Říkal: odrakouštit se a myslel tím zbavit se dědictví Habsburků, kteří zatáhli svou říši (i naši zemi) do světové války. Po druhé světové válce jsme se krvavě zbavovali dědictví nacismu. A po pádu komunismu jsme... jak na tom s tím účtováním s komunismem vlastně jsme? Jde to vůbec dohromady, že oceňujeme bojovníky proti komunismu a současně vedeme debaty o smyslu takového boje? Nebo to může dělat jen český Pepík, a proto je to jaksi v pořádku? Jen si to představme: v sousedním Německu se vede debata o smyslu boje proti nacismu. Ne, samozřejmě, to si představit nejde... Ale Pepík je nepoučitelný: vidí, že diktátor vyškolený komunistickou tajnou službou zabere bez vyhlášení války kus cizí země, stejně jako kdysi zabral Pepíkovi tu jeho (celou), ale zdá se, že je to jen námět k diskusím. Pepík není bojovník. Nebo je?
Nebo hrdiny máme, jen je málo známe a moc si jich nevážíme? Smutné komunistické dědictví je možné proměnit v tápání, brzdu rozvoje, nebo se může stát silným impulzem dalšího směřování a nalézání sebe sama. Dnes se zdá, že Poláci si vybrali tu druhou cestu. A Pepíci?
O Walesovi byl natočený i film. Podívejte se na trailer:
