Touha po novém poznání někdy může vědce vést k manipulaci s lidmi.

Touha po novém poznání někdy může vědce vést k manipulaci s lidmi. | foto: Profimedia.cz

Pokusy, které se vymkly kontrole: CIA, LSD nebo vnucené pohlaví

  • 46
CIA dávala LSD pokusným subjektům, lékař jím zabil slona. Ještě drsnější jsou z dnešního pohledu pokusy na dětech. Podívejte se na ty, které jsou podle našeho názoru již za hranicí etiky.

Není jednoduché prosadit se v akademické konkurenci. I proto někteří vědci přistupují k netradičním experimentům. Každý experiment by proto měla schvalovat etická komise dané instituce. Pokud by se někdo ptal, proč je taková byrokratická brzda nutná, stačí se podívat na některé bizarní (a tragické) experimenty 20. století. A nemluvíme tu o žádném doktorovi Mengelem, na kterého si v této souvislosti nejspíše vzpomene každý.

S odstupem času je jednoduché odsoudit tyto experimenty jako ostudně nezodpovědné. Ale i liberálnější etická komise by dnes měla mít s takovýmito návrhy na vědecké pokusy problém. Snad i díky poučení z chyb minulých.

MK-ULTRA Jak CIA vyráběla drogy a zkoušela číst myšlenky

Studená válka vyděsila obyvatelstvo i politiky na obou stranách bipolárně rozděleného světa. Tajné služby tak dostaly zelenou i k experimentům, které byly více než kontroverzní. Tím nejznámějším je zřejmě Projekt MK-Ultra. Navázal na starší operaci Papírová svorka, pro kterou americké tajné služby v roce 1945 naverbovaly asi 1 500 vědců z nacistického Německa.

Fotogalerie a dokumenty

Projekt zahájila CIA v roce 1953. Ultra v názvu odkazovalo k nejvyššímu stupni utajení. A bylo opravdu co utajovat. Za miliony dolarů zde tajné služby chtěly vyvinout způsoby a techniky na ovládání mysli a způsoby a techniky pro „vylepšený výslech“ a „extrakci informací“.

Podrobněji cíle rozvádí odtajněný dokument z roku 1955: „Chemická divize má za úkol objevit látky vyvolávající nelogické myšlení vedoucí k diskreditaci osoby, která látky požije, látky, které zlepšují inteligenci, látky, které brání intoxikaci alkoholem, látky, které umožňují hypnózu, látky, které umožní tzv. vymývání mozku, látky, které způsobí ztrátu paměti, látky, které uživatele zcela zmatou, látky, které uživatele fyzicky paralyzují.“ (str. 167)

LSD je lék, bránil svůj vynález švýcarský chemik Albert Hofmann.

Substanci LSD vyvinul Hofmann v roce 1938 a náhodou okusil v roce 1943. Propagoval ji jako léčbu pro psychické nemoci. „Dala mi vnitřní radost a otevřenou mysl,“ řekl vědec na svých 100. narozeninách. Rmoutilo jej, že byla droga zneužita.

V rámci dlouholetých výzkumů testovala CIA dnes obecně známou drogu LSD. Zpočátku výzkumníci testovali především to, jak lze drogu využít k rozvázání jazyka tajným agentům. Výzkumy prováděli na pacientech s psychickými problémy, vězních, drogově závislých a prostitutkách, zkrátka „na lidech, kteří se nemohli bránit,“ jak poznamenal Sidney Gottlieb, bývalý šéf CIA, který je označován za toho, kdo LSD  v agentuře prosadil.

Program pokračoval do roku 1964, a v omezené míře až do roku 1973, kdy byl pozastaven a šéf CIA Richard Helms nařídil zničení záznamů o existenci celého programu. Ale vinou špatného založení asi dvaceti tisíc dokumentů mezi finanční záznamy se přece jen část informací dostala na povrch a program se stal předmětem senátního vyšetřování. „Ukázalo se, že výzkumu se účastnilo přes třicet univerzit a institucí,“ řekl Ted Kennedy na půdě amerického senátu v roce 1977. „Součástí byly i testy drog na nepoučených občanech ze všech sociálních vrstev, Američanů i cizinců. Výsledkem bylo přinejmenším jedno úmrtí.“

Československá armáda experimentovala v 70. letech s LSD:

LSD v Česku

Na zkušenosti s testováním LSD vzpomínají i čeští vědci.

„Po padesátých letech přišlo velké povzbuzení. A v této době jsem se od kamarádů z psychiatrické léčebny dozvěděl o LSD. Tehdy jsem jim vzkázal, že se jim hlásí dobrovolně pokusná osoba. A oni si mě do testování přizvali,“ řekl pro iDNES.cz doktor Hollý.

Naráží tak zřejmě na smrt Franka Olsona, biochemika americké armády. Tomu bylo LSD podáno bez jeho souhlasu a vědomí v roce 1953. Zemřel o týden později za podezřelých okolností. Doktor, který na něj měl dohlížet, prý spal a Olson byl nalezen mrtvý poté, co „skočil“ ze 13. patra hotelu v New Yorku. Olsonova rodina se dodnes soudí s americkou vládou. Prý nešlo o sebevraždu, ale o zabití nepohodlného člověka. Přestože vláda již v roce 1975 odškodnila rodinu a částečně se omluvila, Olsonovi nadále žádají vyšetření incidentu.

MKUltra patří k nejznámějším a nejčernějším epizodám Ústřední americké rozvědky. A to je jisté, že se na povrch dostala jen část skandálů, které se během dvou desetiletí ve jménu vědy (a bezpečnosti) odehrály, protože mnoho záznamů bylo nenávratně zničeno.

David Reimer / Brenda Reimerová Tragédie zakončená tragédií

Obětí krutého experimentu byl David, narozený roku 1965, už od útlého dětství. V šesti měsících se u něj a jeho jednovaječného dvojčete projevila fimóza - rodiče zjistili, že jeho předkožku nelze přetáhnout přes žalud penisu. Doktor doporučil obřízku, která ovšem i kvůli netradiční metodě žalostně selhala. Osmiměsíční David skončil s popáleným penisem, který bylo nutné amputovat. Dvojče Brian operaci nepodstoupil a fimóza samovolně odezněla.

Rodiče nebohého Davida vzali ke specialistům do nemocnice Johnse Hopkinse v USA. Zde jim psycholog John Money poradil, aby chlapce nechali chirurgicky předělat na dívku. Neřekl jim však, že jde o zcela neověřenou metodu. Právě David se měl stát prvním pokusným králíkem, na kterém Money ověří svou hypotézu, že genderová identita je dána výchovou, nikoli fyzicky.

Zabili byste člověka, kdyby vám to řekl vědec?

K nejznámějším „mystifikujícím“ psychologickým experimentům patří Milgramův experiment z roku 1961. Ukázal, jak snadné je podlehnout autoritě a ublížit druhému.

ruka na vypínači

Ve 22 měsících byl David chirurgicky „předělán“ na dívku a rodiče jej dále vychovávali jako holčičku pojmenovanou Brenda. Doktor Money dosáhl svého. Navíc měl k dispozici dokonalou kontrolní skupinu: dvojče, které proceduru nepodstoupilo.

Převýchova na dívku byla komplexní. Reimer později uvedl, že jej doktor nutil „nacvičovat sexuální akt“ s jeho jednovaječným bratrem, svlékat se a navzájem zkoumat genitálie.

Podle doktora Moneyho bylo vše v pořádku (citováno např. v této studii). „Subjekt se jasně vyvíjí jako aktivní malá holčička a je zcela odlišný od svého bratra-dvojčete,“ napsal Money. Avšak Reimer později svému životopisci vylíčil jiný obrázek. Necítil se být dívkou a ani hormony v něm tuto identitu neprobudily. Kolem třináctého roku se rodičům svěřil, že pomýšlí na sebevraždu, pokud jej ještě jednou přivedou k doktorovi Moneymu. V roce 1980 mu rodiče řekli pravdu a chlapec se rozhodl, že se vrátí ke své původní identitě, kterou zřejmě nikdy neopustil.

Do roku 1997 se David postupně zbavil některých druhotných ženských pohlavních znaků (důsledek hormonů) a nechal si udělat plastiku údu. Oženil se a stal se nevlastním otcem tří dětí. S celým případem se svěřil tisku.

Ale následky experimentu Davida bohužel dohnaly. Jeho bratr spáchal sebevraždu v roce 2002 a jeho žena od něj odešla v roce 2004. Krátce nato spáchal sebevraždu i David. Bylo mu 38 let.

To, že doktor Money pacienta a jeho rodiče řádně nepoučil, a že svou chybu zakryl, se stalo hlavním bodem kritiky. Doktor Money se hájil, že média případ zkreslila a byla vůči němu zaujatá. Kolegům se ovšem přiznal, že byl sám případem „k smrti vyděšen“ a změnil na něj názor. Money zemřel dva roky po Davidovi na komplikace s Parkinsonovou chorobou.

Rasismus podle očí Učitelka uctila Kingovu památku pokusem

V dubnu 1968 se učitelka na americké základní škole Jane Elliottová dozvěděla o atentátu spáchaném na Martina Luthera Kinga. Byla šokována zvláště tím, když se reportér v přímém přenosu ptal jednoho z černošských představitelů: „Když našeho vůdce (myšlen Kennedy) před lety zabili, podržela nás jeho vdova. Kdo podrží vaše lidi?“

Učitelka se rozhodla, že svým třeťákům přiblíží, jaké to je, být součástí utiskované menšiny. Druhý den řekla ve třídě, že děti s modrýma očima jsou nadřazené, a když se děti bránily, zdůvodnila to smyšleným vědeckým výzkumem. Dala modrookým dětem různá privilegia: mohly si jít přidat na obědě, dostaly delší přestávku a lepší hračky. Modrooké děti seděly v předních řadách a učitelka jim poradila, aby si nevšímaly dětí, které modré oči nemají.

„Protože já jsem učitelka a mám modré oči, řekla bych, že lidé s modrýma očima jsou lepší lidé. Jsou chytřejší...“

„Můj táta je chytrý a má hnědé oči,“ přeruší ji jeden z hochů.

„Vážně? Myslíš, že tvůj táta je chytrý? Jednou jsi přišel do školy a říkal jsi, že tě otec kopl. Myslíš, že by modrooký otec někdy kopl svého syna?“

(přepis z dokumentu PBS)

Výsledky se dostavily velmi rychle. Modrooké děti začaly být arogantní a opovržlivé ke spolužákům s hnědýma očima. „Sledovala jsem, jak se ty úžasné bytosti mění v nenávistné, diskriminující školáky,“ vzpomíná Elliottová v pořadu Frontline. Privilegovaným dětem se dokonce zlepšily známky, zatímco „podřadní“ třeťáci se stali izolovanými dokonce mezi sebou navzájem a měli ve třídě problémy i s jednoduchými úkoly.

Druhý týden Elliotová role obrátila a za privilegované označila děti s hnědýma očima. Podle ní to vedlo k dalšímu ustrkování, ale menšímu než v prvním případě. O dva dny později učitelka pokus ukončila a třeťáky nechala sepsat jejich poznatky do esejů.

Některé z těchto prací vyšly v tisku a kauzy se chopili novináři, nejprve z Associated Press a později z televizní stanice CBS. Do pořadu, ve kterém učitelka popsala experiment na dětech, se okamžitě sešly stovky rozhořčených hlasů. Ale ne všichni vnímali experiment jako zcela špatný. Elliotové se dostalo národní pozornosti a posléze se stala zakladatelkou nového typu vzdělávání, kterému se v USA říká „diversity training“ (volně přeloženo: osvěta o rozmanitosti). Elliotová odešla ze školy, aby se mohla novému poslání věnovat naplno.

Dodnes je chválena i kritizována. Její experiment je v různých obdobách opakován, i když ne v rámci vědeckých výzkumů, ale spíš v rámci podobných workshopů. Podle kritiků pouze nadále prohlubuje nesnášenlivost a umožňuje zvyšovat právě tu nesnášenlivost, proti které Elliotová bojuje.

A to je vlastně průvodní jev všech těchto kontroverzních experimentů. Stojí za nimi dobré úmysly, nedostatečná kontrola a výzkumníkovo přesvědčení, že on dobře ví, co dělá.