Pavel Zacha s otcem

Pavel Zacha s otcem | foto: Profimedia.cz

Pavlův nástup do extraligy způsobil zlou krev, přiznává Zacha starší

  • 72
O hokejovém talentu Pavlu Zachovi se mluví jako o horkém zboží pro příští ročník draftu. "Pro mě to bude rodičovská maturita, moje role tím bude z velké části končit," říká jeho otec Pavel Zacha starší, který se společně s manželkou stará o veškeré zázemí.

Pavel Zacha se před lety vydal vlastní cestou. Místo právnické kariéry nebo budování vlastního byznysu se rozhodl vychovat šampiona. Díky univerzální sportovní výchově od prvních měsíců života mohl být Pavel Zacha junior třeba stejně dobrým tenistou a vyhrávat grandslamy.

Nakonec si vybral hokej. Je to další Hertl, nový Jágr, doufají fanoušci. Bude jako Steven Stamkos, přirovnávají ho zámořští skauti ke kanonýrovi Tampy Bay.

Podívejte se na profily Pavla Zachy:

25. prosince 2013

Ve vašem případě se nedá říci, že byste syna vypiplal od prvních krůčků, protože to už je podle vaší filozofie skoro pozdě, začínali jste mnohem dříve. V čem spočívá vaše cesta?
Nazval jsem to "komplexní multirozvojovou výchovou dětí", která začíná od narození. Zkráceně tomu říkám Kamevéda, napsal jsem o tom i knihu. Mělo to smysl, když jsem si po letech projel vědecký vývoj v téhle oblasti ve světě, tak se moje původní intuice mezitím vědecky potvrdila. Neukázalo se, že by to byl krok špatným směrem. Naopak, rozhodující ve vývoji každého člověka jsou první tři roky života, ve kterých ale většina rodin vývoj zanedbává. V Kamevédě je obrovský základ, do tří let můžete podle některých studií ovlivnit až devadesát procent konečného potenciálu.

Podle toho, co říkáte, má Kamevéda obrovský význam nejen pro sportovce.
Každé dítě si na svět přináší několik druhů talentu, i když je třeba nějak retardované. Když se mu rodiče nevěnují v období, kdy je možné dispozice nejlépe rozvíjet, promešká svou příležitost.

Jak vychovat obří talent

Přečtěte si příběh útočníka Pavla Zachy

Navíc tím, že se dítěti věnujete, ho dokonale poznáte. Samo vás navede, v čem je šťastné a v čem může jednou vyniknout. Jestli bude klavírní virtuos, nebo třeba matematik. Není to o tom, že si dopředu usmyslíte, že jednou bude hrát NHL bez ohledu na to, co vám k tomu řekne samo dítě.

Jak jste postupoval?
Přál jsem si, aby byl profesionální sportovec. Čemu se bude chtít nejvíc věnovat, to jsem teprve potřeboval zjistit. Dlouho jsme měli jako jedničku tenis i hokej, jako dvojku atletiku a volejbal s tím, že se naučí všechny sporty. Funguje to tak, že hodinu se věnujete nějakému sportu, hodinu modelujete z plastelíny, kreslíte nebo se rozvíjíte hudbou. Takhle může fungovat celý den, dítě se neustále posunuje, změny činnosti dítě baví a neunaví se. Progres je rychlý, není to nic násilného. Pro dítě je to hra a v nejútlejším věku se může rozvíjet jenom hravou formou.

Co vám na to řekli pediatři, když jste začali takhle brzy?
Navštěvoval jsem dětskou lékařku v Brně, která tomu strašně přála. Nebyl jsem si vším od počátku jistý, nastudoval jsem si hodně věcí, nechtěl jsem nic pokazit. Strávil jsem měsíc v knihovně lékařské fakulty a studoval jsem, kde jsou hranice. Hodně jsem taky čerpal z amerických materiálů, které byly hodně progresivní. Ta lékařka měla zkušenost s degenerovanými dětmi, kterým se pohodlné maminky nevěnovaly, nechávaly je ležet v postýlce bez zájmu, protože chtěly mít svůj klid. Takže jsem se v počátku ze strany dětské lékařky i její sestry setkal s velikou podporou a povzbuzením.

Netajíte se tím, že jste detailně zkoumal životopisy fenomenálních sportovců. Na co jste přišel?
U všech jsem především hledal informace, jak trénovali v mládí. Nejdál jsem se dopracoval u Gretzkého a Hingisové, kteří začínali ve dvou letech. To bylo hodně poučné, stejně jako růst mladého Jágra, postupy jeho rodičů byly strašně zajímavé. Ale o útlém věku jsem se nikde nedozvěděl, dva roky byl strop. Úspěchy nebyly dílem náhody, ale vždycky nějakého extrémního přístupu. Na Haška jeho brácha nebo kamarádi stříleli třeba osm hodin denně tenisákem. Neměl sice styl, ale uměl chytat létající předměty úplně jinak než všichni jiní, protože si vybudoval za ty tisíce hodin skvělé reflexy.

Do útoku vyráží liberecký hokejista Pavel Zacha.

Útočník Pavel Zacha

Jágra proslavily tisíce dřepů. To jste taky zkoušeli?
Jágr v létě celý den trénoval, střílel puky na branku, dělal shyby a dřepy. Když jich Pavel udělal v šesti letech tisíc bez přestávky, přestali jsme s tím. Je to strašně statická a jednostranná věc a otázka vůle, řekl jsem si, že to není ono. Na kempu pro vybrané kluky jsem viděl bývalého obránce Slavie Jana Nováka, jakou má ránu od modré. Ta střela vůbec nebyla vidět, gólmani nereagovali. Na obědě mi pak říkal, že od mládí střílel celé dny na zídku u popelnic, na betonu měl nakreslenou branku. Nikdy to nepočítal, střílel třeba celý den, klidně tři tisíce puků denně. I podle Beckera je pět procent úspěchu talent, zbytek tvrdá práce.

Pro většinu lidí asi bude váš přístup extrémní až podivínský.
Když učíte jezdit dítě ve dvou letech na kole, musíte za ním naběhat hodně kilometrů. Přídavná kolečka nejsou to pravé. Současně se nikdy nesmí zranit. Když se dítě naučí jezdit až v šesti letech, už vás k tomu samozřejmě nepotřebuje.

Pro ilustraci: při výuce tenisu se Pavel učil vrchní podání s oběma rotacemi už mezi čtvrtým a pátým rokem. Navrátilová, která začala extrémně brzy, se tohle učila v devíti letech. Hranice jde strašně moc posouvat dolů. Proto může pětileté dítě klidně porazit jedenáctileté v závodě na bruslích nebo koloběžce. Pomocí Kamevédy může získat komplexní pohybový i zdravotní základ, o který se v dalším životě může vždy opřít. Pavel nebyl za čtrnáct let extrémního hraní hokeje nikdy zraněný, vždy dohrál zápas i trénink. To beru jako potvrzení správné cesty.

Kde je hranice, aby mladý sportovec nebyl přetrénovaný a brzy nevyhořel. Našel jste ji?
To je polemická otázka. Stoupenci jiných výchovných teorií tvrdí, že se to v dětství nesmí přehnat, že pak dítě vyhoří. Já mám přesně opačný názor. Když mladý člověk dospěje do nějakého stadia a vidí ve svém věku, že má šanci se prosadit, vezme to za své, i když se na některých věcech neshodneme. Domnívat se, že se děti budou rozvíjet hrou, a když jim v patnácti zvýšíme tréninkové dávky, že půjdou nahoru, považuji za nesmysl. Je snazší dítě naučit tvrdě pracovat ve čtyřech nebo jedenácti letech než v pubertě, kdy začíná být líné a všímá si víc jiných zájmů.

"Když začali Pavla přirovnávat ke Stamkosovi, řekl jsem si: A kruci."

Otevřeně kritizujete poměry v českém hokeji. Co vám vadí?
Jsou věci, které fungují dobře, ale jsou i věci naprosto tragické, a nikdo s tím nehodlá nic dělat. Budeme chtít udělat fórum s lidmi, kteří to chtějí změnit a ukázat cestu z krize ven. V mládežnickém sportu nazrálo hodně problémů.

Proč reprezentace U18 uspěla a získala stříbro? To se mládežnickému výběru v žádné kategorii dlouho nepovedlo. Zdá se, že vše není v českém hokeji špatně.
Je to souběh několika faktorů, sešel se silný ročník. Po příchodu Krále a Lenera na svaz se to trošku otočilo a napumpovaly se peníze do mládežnických reprezentací. Hrají zápasy s kvalitními soupeři a ne jako dřív s Poláky nebo Maďary, což nemělo smysl. Bez konfrontace s nejlepšími by to nešlo.

Dřív jsme v zápasech s Kanadou nebo Amerikou působili vyloženě trapně a po pár minutách bylo rozhodnuto. Před rokem přišel k současné české osmnáctce trenér Jakub Petr z Vítkovic, začal s hráči lépe komunikovat, kvalitně trénovat, nedal si do toho mluvit, kluci se na srazy zase těšili. Už po čtyřech soustředěních loni v létě přišel úspěch na Hlinkově memoriálu.

Co s tím, když hráčům tohoto kalibru nestačí zápasy za juniory a v extralize dospělých nedostanou tolik prostoru?
Nechci, aby to znělo nějak bohorovně, ale procesem výchovy se zabývám sedmnáct let a do hloubky. Pravda je, že v Česku dnes neumíme mladé hráče vychovat a začleňovat do dospělých. Loni jsem v tomto směru komunikoval s kluby ve Finsku a Švédsku. Když mají výjimečného hráče, dají mu dominantní roli v juniorce, hraje přesilovky, koncovky zápasů, pětadvacet minut za zápas. Když už je mu ta soutěž malá, odejde do týmu na úrovni první ligy, ale ne nasávat atmosféru, jak se říká u nás. Dostane dvacet minut na ledě. Pracují intenzivně na tom, co tomu talentovanému hráči chybí, aby se dostal do nejvyšší soutěže.

Váš syn však hrál na střídavý start i v I. lize. Pomohlo mu to?
V Benátkách na farmě byl Pavel spokojený, ale když se chystal na play-off, objevilo se pravidlo, že s tím počtem zápasů, ke kterým nastoupil v extralize, už hrát první ligu nemůže. Agent, manažer Liberce ani trenér Benátek to nevěděli. Přitom to měl být vrchol sezony. Všichni si mysleli, že se ta pravidla hráčů do dvaceti let týkat nebudou. Z hlediska rozvoje hráče to nebylo šťastné. Je pravdou, že jsem to v novinách tvrdě zkritizoval a následně výkonný výbor ČSLH skutečně od příští sezony toto pravidlo zrušil. Považuji to za dílčí úspěch, ale synovi už možnost odehrát nejlepší zápasy v sezoně nikdo zpět nevrátí.

Jak se na vás dívali v klubech, když jste se s mladším klukem tlačili neustále mezi starší?
Pohybovat se v českém prostředí je těžké. Nechtějí pustit děti pryč, aby mohl klub vůbec fungovat, nejsou zaměření na progres. Když vidíte, že je dítě vpředu a potřebuje jít výš, ve velké části klubů to stejně neumožní. V libereckém áčku se nejlépe k Pavlovi chovali hráči, které neohrožoval. Ať už to byl Nedvěd, Vampola nebo Bartek, řekli mu spoustu cenných věcí, pro ně nebyl konkurence. S mladšími hráči už to bylo horší.

Co bylo pro šestnáctiletého hráče v extralize nejtěžší?
Zvládnout medializaci. Už při European Trophy před sezonou byl po jednom zápase ve Švédsku vyhlášen první hvězdou zápasu. Potom dostal velký prostor, prvním gólem při prvním extraligovém zápase v Třinci se všechno nastartovalo. Každý den pak přijel někdo z novin nebo z televize, byla s tím spousta práce.

Protože směřuje do NHL, vím, že vstřícnost k novinářům k tomu patří. Trenér nebo manažer pak říkali, jestli je dobré, aby byl pořád vidět Pavel, když o jeho starších spoluhráčích vyšel poprvé článek ve Sportu třeba v pětadvaceti letech. Budou ho nenávidět, tvrdili. Říkal jsem jim, že to nemůžu řídit a že se Pavel musel naučit to zvládat. Zlou krev to asi přineslo.

Jeden z největších talentů českého hokeje bedlivě sledují i za mořem. Jaké byly odezvy tam?
Když něco napíše na Twitter agent Allan Walsh, už to něco znamená. Pavlův gól proti Třinci obletěl Ameriku i Kanadu. Už o něm psali v The Hockey News, největším světovém hokejovém magazínu.

Příští rok by měl být jedním z hitů draftu NHL, o výběru v prvním kole se mluví jako o tutovce.
Zámořská média ho dávají na sedmé místo, někde byl pátý, někteří manažeři ze zámoří si myslí, že by mohl ještě výš. Ale také jsem slyšel rodiče, kteří to před léty viděli nekriticky a jejichž kluk se potom v draftu neobjevil vůbec. Proto chci, aby mu příští sezona vyšla, aby se mohl poprat o ty nejvyšší příčky na férovku s těmi nejlepšími na světě.

Vadí vám přirovnání ve stylu, že se objevil nový Jágr nebo Hertl?
Když jsem dělal rozhovor o fungování českého hokeje, z titulku o novém Jágrovi jsem nadšený nebyl. Když ho v Kanadě začali v superlativech přirovnávat ke Stamkosovi, řekl jsem si: A kruci. V tom jsem opatrný. Ale za mořem jsou si jistí tím, že bude hrát NHL. Dokonce mi tvrdí, že bude patřit mezi dvě, tři procenta hráčů, které vývoj NHL ovlivní. Tajně doufám, že budou mít pravdu. Oni se neradi pletou, protože v tom mají hodně peněz a velkou prestiž.


Předkolo

Litvínov
3:0
Plzeň
České Budějovice
3:0
Karlovy Vary
Liberec
3:2
Olomouc
Hradec Králové
3:0
Vítkovice
Pardubice
4:1
Hradec Králové
Kometa Brno
2:4
Litvínov
Pardubice
4:0
Litvínov
Pardubice
2:2
Třinec
Sparta
3:4
Třinec
Sparta
4:0
Liberec
Třinec
4:3
České Budějovice

Mistrovství světa v hokeji 2024

Hokejové MS 2024 se uskuteční od 10. do 26. května v Praze a Ostravě. Český tým se představí v pražské základní skupině, kde ho čekají Kanada, Finsko, Švýcarsko, Dánsko, Norsko, Rakousko a Velká Británie.