"Nejraději bych se prostyděl až pod zem. Měl jsem velký problém, když jsem vyjel na ulici a nedejbože mě někdo poznal. Najednou jsem si připadal nepatřičně. Navíc jsem neuměl věci běžného provozu. Když jsem přijel před drobnou překážku, jako je třeba obrubník, který dnes překonám, byl to velký problém," řekl herec pro čtvrteční Magazín DNES.
Čtěte ve čtvrtek
Velký rozhovor s Janem Potměšilem najdete ve čtvrtečním Magazínu DNES.
"Neuměl jsem vlézt do auta. Vypadal jsem u toho příšerně a lidé mi v tu chvíli chtěli pomáhat. Já byl z toho úplně paralyzovaný, naštvaný, že to nejde. Takže někdo volal: Já vám pomůžu. Já jsem volal: Ne. Ale dotyčný už pomáhal. Jenže jsme to neuměli ani já ani on. Mým vozíkem si natloukl do holení, já byl protivný, takže odcházel s pocitem: Už nikdy nikomu pomáhat nebudu. Zvláštní na té mojí nové pozici byla neschopnost poprosit o pomoc, nebo naopak normálně říct, že pomoc není nutná," přiznal Potměšil.
Jednou utekl z restaurace, kde se mu přeochotný číšník snažil pomáhat tak, až se stal středem pozornosti. Zavázat si tkaničku na botě pro něj byla nepředstavitelně těžká práce, tak ho to bolelo. A přesunout se z postele na vozík? Byl přesvědčen, že se mu to nikdy nepodaří. Říká, že si připadal jako mimino, které se učí dělat první krůčky.
Teď, po pětadvaceti letech, je vše jinak. Oženil se, má rodinu, hraje v divadle, v televizi, ve filmech.
"Samozřejmě jsem se nestal ze dne na den sebejistým, ale došlo mi, že když budu působit nerozhodně a zoufale, lidé mě budou litovat," vysvětluje. "Tak jsem se začal usmívat. Když jsem na chodníku potkal milé děvče, usmál jsem se. Ono také a hned bylo na světě líp."
14. dubna 2014 |
