Při vší úctě k Vondráčkovi a jeho předchozím dílům, Pozitivní evolucionář, tedy jeho pracovní verze, kterou znám, se mu lehce vymkl z rukou. Neútočně zdrženlivý nadhled, který si uhájil třeba vůči ženám na tribuně v dokumentu Rozhořčené 2012, tentokrát autor ztratil.
Každému filmaři se může stát, že kouzlu svého hrdiny propadne, to je lidské. Proto má kolem sebe kolegy s odstupem, dramaturga, producenta, šéfa, aby mu sdělili: Tady jsi přestřelil, tady vyloženě hladíš po srsti, uprav to.
Český lev za rok 2012 - David Vondráček
Lidské také je, že umělci se bouří. Svět je plný filmů ve dvou verzích, producentském a režisérském střihu, kam dotčený zpětně přidá, co mu "zcenzurovali". Až na výjimky se zjistí, že "cenzurovaný" tvar byl vlastně lepší.
Ovšem případ Janeček má složitější pozadí. Divák nemusí věřit hrstce těch, kdo materiál znají, že z něj dýchá oddaný obdiv vůči spasitelskému charizmatu. Dokud se nevysílá, nemá ani smysl jej recenzovat. Ale kdyby ho ČT pustila, vedle kritiky filmové by riskovala námitky televizních rad.
A hlavně nebezpečný precedens. Protože na Kavčích horách by stáli ve frontě další lidoví vůdci, žádající stejně vstřícný medailonek své osoby. Což by pak ČT těžko mohla odmítnout, protože jinak by ji znovu nařkli z cenzury.
Patří už k folklóru, že za každým profesním sporem uvnitř ČT se hledá politické spiknutí. Duch revolučních spacáků se nezapře. Ale televize zodpovídá koncesionářům za kvalitu. Ve volbě, zda pustit spornou věc, jen aby měla klid, by tedy měla vždy přijmout raději nálepku "cenzora" než strašpytla.
Podívejte se, co si o dokumentu myslí sám Janeček:
