V rozhovoru pro iDNES.cz Michal P. popírá, že by to byly právě dluhy, kvůli kterým se ocitl v zahraničí (více o dluzích čtěte zde). Trvá na verzi, že je obětí trestného činu. Co přesně se stalo, prý stále neví, protože si nepamatuje období mezi koncem roku 2011 a prosincem roku 2013, kdy ho náhodný kolemjdoucí našel v závěji v norském hlavním městě (více o tom, v jakém byl stavu, čtěte zde).
Médiím jste řekl, že už se vám vrací paměť. Vybavujete si všechno, nebo od konce roku 2011 zůstávají okamžiky, o kterých vůbec nevíte?
Ano, to je poslední oblast od toho roku 2011, o které nemám jasno.
Nevíte tedy, proč jste se ocitl v Norsku?
Ne, to vůbec nemám ponětí.
Nemohl jste se do té země dostat kvůli dluhům? Médiím jste říkal, že se vám nedařilo splácet hypotéku.
To jsem neřekl.
Tak jsem to četla, ale v centrální evidenci exekucí jsou na vás vedeny čtyři exekuce na celkovou částku 400 tisíc korun. Nesouvisí to s tímto?
Tak to by mě zajímalo, jak by to spolu souviselo. To mně vysvětlete.
Třeba tak, že po vás někdo ty peníze chtěl násilným způsobem vrátit, nebo protože ty peníze nechcete nebo nemůžete splatit.
Ta situace je úplně jiná. Měl jsem spotřebitelské úvěry, na byt hypotéku jako každý druhý člověk, na tom nic není. Roky jsem to splácel, byt jsem koupil, tuším, někdy v roce 2003 nebo 2004, pak jsem sedm let splácel hypotéku a ani jednou jsem nezaplatil pozdě.
Od roku 2007 jsem pracoval jako soudní znalec pro policii na jednom větším případě a z toho jsem měl dostávat velmi slušné peníze. Měl jsem ke konci roku 2011 odevzdat znalecký posudek k té věci. Dával jsem jim průběžné výsledky, takže to nebylo tak, že by čtyři roky bylo ticho po pěšině. Odevzdání posudku byla jen formalita, ukončení znaleckého zkoumání. Byl to velký případ a čekala na mě poslední platba, která nebyla zanedbatelná. Byly to solidní peníze. Z nějakého důvodu, který já prozatím nevím, jsem ale posudek neodevzdal, nevzal jsem si peníze, které tam na mě čekaly, a místo toho jsem se snažil zmizet z republiky. Pravděpodobně jsem měl zarezervované letenky do nějaké východoasijské země, ale tam jsem evidentně nakonec neodletěl a na dva roky se po mně slehla zem.
To byl ale rok 2011, v Oslu vás ale našli v prosinci 2013. Co bylo mezi tím?
Nevím, to jsou úplně hluché dva roky. Dva roky, kdy neexistuji. Vůbec nevím, kde jsem byl. Jestli mimo republiku, nebo tady. Samozřejmě jsem musel mít nějaké prostředky... Vím jen to, že otec mi řekl, že jsem ho v prosinci 2013 kontaktoval a řekl mu, že odjíždím na Nový Zéland. A pak jsem se ocitl v nemocnici v Oslu. Vůbec nevím jak. Z toho, co jsem zjistil, tak mě tady málem zamordovali. Ale to nejsou žádné výsledky dluhů. Kdybych měl finanční problémy, tak bych odevzdal ten posudek, vzal bych si peníze a za ně bych si žil komfortně několik měsíců kdekoliv na světě.
Budete ty peníze chtít splácet? Jaké máte možnosti?
V první řadě mám strach z lidí, kteří mi to udělali, protože policie je nenašla, nezatkla a oni jsou stále na svobodě a ví, kdo jsem, mají moji adresu. A to je důvod, proč se bojím být tady v Oslu a proč se bojím v České republice. Když jsem zjistil tu věc o situaci s posudkem, kontaktoval jsem norskou kriminálku. To nebylo evidentně z finančních důvodů, ale protože jsem měl strach.
Tomu rozumím, ale jde o to, zda a jak ty peníze budete splácet.
Ale to já vůbec neřeším. Mě to dneska vůbec nezajímá, já to nevnímám jako svoji chybu. Celé to je kaskádový efekt toho, že jsem zmizel, že jsem přestal ekonomicky působit. Když mi něco způsobí strach a já na základě toho jednám, zmizím, tak to nevnímám jako svoji chybu.
Máte aspoň představu, kolik těch dluhů je?
Ne, vůbec mě to nezajímá. Nebudu to v žádném případě splácet, nevnímám to jako svoji chybu a nikdo ode mě nikdy neuvidí jednu jedinou korunu. Z České republiky odejdu hned, jakmile to půjde, a nikdy se do ní nevrátím.
Ale za ty dluhy jste přece odpovědný, vznikly předtím, než jste se dostal do Norska.
Pokud by nenastalo toto, tak bych normálně fungoval dál, jako jsem do té doby fungoval mnoho let. Normálně bych existoval, měl příjmy a všechno bych splácel. Jenomže tato situace je nyní už nemožná, protože když cokoliv začnu dělat, okamžitě mně obstaví účet, příjem a nasadí mi životní minimum. Proč bych něco takového dělal? To bych musel být nenormální, abych začal pracovat nebo podnikat a oni mně dali jen životní minimum. Proč bych to dělal?
Protože jste si v minulosti půjčil.
Ano a normálně jsem to splácel, dokud nenastalo něco zvnějšku, co mi nahnalo strach a co potom způsobilo exekuce. Ale díky tomu nemám teď možnost dát to do pořádku, protože kdybych začal pokračovat v pracovní činnosti, obstavili by mně příjmy a nasadili by mi životní minimum a já s životním minimem nemůžu existovat, nemůžu mít pronajatý byt v Praze, protože bych nezaplatil nájem. Za takových podmínek bych nemohl pracovat, protože bych nemohl bydlet. Přitom bych mohl mít vysoké příjmy, ale k tomu potřebuju prostředky - počítač a bydlení. Kdybych měl životní minimum, tak by mně znemožnili, abych něco vytvářel.
Takže až si vybavíte doklady, odjedete z Česka. A co je tím hlavním důvodem: obavy o svůj život, nebo dluhy?
Obavy jsou v první řadě, protože to bylo to první, co jsem měl od začátku, když jsem se probudil z kómatu. Ale tato situace mi znemožňuje normálně ekonomicky existovat, přehoupnout se a pokračovat tam, kde jsem skončil. Kdybych mohl vydělávat a normálně splácet, tak bych to udělal velmi rád, ale takto to nefunguje, protože oni nutí dlužníky vyhnout se splácení, protože dlužníci nemají jak si peníze vydělat, když jim exekutor zabaví příjem.
Říkal jste, že jste byl několik let soudním znalcem. Krajský soud v Praze ale uvedl, že jste byl znalcem rok a ministerstvo vnitra tvrdí, že jste nebyl zaměstnancem policie. Můžete mi to vysvětlit?
Ale soudní znalec není zaměstnanec policie, to je pravda. Když si přečtete zákon o soudních znalcích, tak zjistíte, že jsou dvě možnosti, jak může soudní znalec existovat. Buď je ustanovený státní orgánem, v tomto případě policejním orgánem, v rámci konkrétního trestního řízení, nebo je jmenován krajským soudem. Krajským soudem jsem byl jmenován v roce 2010. Do té doby jsem působil jako soudní znalec v konkrétních trestních řízeních pro policii.
Tomu nerozumím, můžete mi to vysvětlit?
První žádost o jmenování soudním znalcem jsem dával na krajský soud v roce 2005, ale bylo to na dlouhé lokty, trvá to roky a nastala situace, kdy policie potřebovala soudního znalce a chtěla mě, ale já jsem soudním znalcem nebyl. A proto tyto případy zákon umožňuje, aby policejní orgán jmenoval člověka, který není v seznamu znalců a ustanovil ho pro konkrétní případ. A to se stalo v roce 2007 v tom velkém případě. Čili mě ustanovili a já jsem dělal znaleckou činnost.
Pro kterou konkrétní policejní složku jste pracoval?
Pro Službu kriminální policie a vyšetřování Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy. Ve středu jsem tu měl televizi a na kameru jsem jim ukazoval dokumenty z krajského ředitelství a z tohoto konkrétního případu, do kterého jsem byl přizván a ustanoven soudním znalcem.
Jak jste si ty dokumenty dokázal v Norsku opatřit?
Vzpomněl jsem si, že mám digitální zálohy těch nejdůležitějších dokumentů šifrované on-line. Tak jsem se k nim dostal a vytáhl si je.
Kontaktoval vás někdo z české policie, když jste jim neodevzdal rozdělanou práci?
Ne, nikdo mě nekontaktoval ani z policie, ani z vnitra. Jen mi pořád volají novináři.
Říkal jste mi, že otec vám řekl, že jste ho naposledy kontaktoval v prosinci roku 2013, rodina vás ale poznala na fotografii až v dubnu, přesto za ty více než tři měsíce neohlásila, že vás pohřešuje. Proč vás nikdo nepohřešoval a jak u vás v rodině fungovala komunikace?
Moc zvláštní mi to nepřipadne, já jsem jim oznámil, že odjíždím přes půl zeměkoule, tak jak by mě mohli pohřešovat? Je pravda, že je trošku divné to, že někdo vám řekne, že odjíždí přes půl zeměkoule a pak se vám neozve. Z toho byste asi byla trochu vyklepaná, ale co můžete tady v ČR dělat? Vždyť se s vámi nikdo nebude o tom bavit. Oni neměli možnost s tím něco dělat. Ale abych řekl pravdu, já se jich na to ani moc neptal, přišlo mi to nepříkladné. Na druhou stranu... Pravda je, že naše vztahy nejsou růžové. Rovnou to řeknu, než z toho někdo udělá aféru: Můj otec je jeden z mých věřitelů a já mu dlužím poměrně velmi vysokou částku. Možná nakonec bude největší věřitel ze všech. A první, co budu muset udělat, až se vrátím do České republiky, budu muset k notáři, aby ověřil můj podpis pod smlouvou, kterou mi před lety půjčil peníze. Přiznám se k tomu podpisu, aby on svoji pohledávku mohl vložit mezi další věřitele v rámci insolvenčního řízení. To udělám.
Ale vždyť jste říkal, že věřitelům nedáte ani korunu a váš otec je jedním z nich.
Když jsem to říkal, tak jsem nevěděl, že se dostaneme k tomuto. Ale když jste se ptala na ty vztahy, tak považuji za vhodné přiznat, že nejsou růžové. Že je tam určitá negativita dluhu. Že na mě nečekají s otevřenou náručí a nebudou kolem mě poskakovat sem a tam. Že tam jsou určité výčitky. Pokud by to bylo možné nějakým způsobem, tak bych si přál nejvíc, abych mohl v České republice žít normálním životem, vydělávat a pokračovat ve splácení všeho. Všech úvěrů, hypotéky i dluhu otci. Ale já to nemůžu udělat, protože by mi všechno obstavili a neměl bych ani na bydlení, takže já musím fungovat někde jinde.
Co tedy bude teď dál? Už víte, kdy se chcete vrátit?
Zatím můj plán je takový, že se vrátím, protože česká ambasáda v Oslu mi řekla, že by bylo velmi obtížné mi doklady zprostředkovat a že by bylo jednodušší, abych si zajel do České republiky a vyřídil si je tam. Protože bez identity nemůžete nic, nikdo se s vámi nebaví a já chci pracovat a žít jako každý normální člověk.
