Ceremoniál 21. ročníku Thálií přinesl tři poznatky. Prvním je, že se skoro dvouhodinový program s patnácti cenami dokáže slušně obejít bez leckdy jalových pěveckých či tanečních čísel. Zvláště když má pohotového a civilního moderátora Antonína Procházku.
Druhým poznatkem je snaha poroty zachytit trend oblastních scén. Při pohledu na nominované napříč kategoriemi se však vtírá otázka, zda ta snaha nebyla příliš okatá. Třeba v činohře se nezdá možné, že by z bohaté škály pražských jevišť za celý rok předvedl skutečně silný výkon jen Karel Dobrý v Dnu opričníka.
Sympatický tah upozornit na naděje z regionů ale může mít opačný efekt pro popularitu cen, veřejnost si takovou Thálii těžko spojí s určitou tváří a nemá u televize komu fandit. Vítězství talentů je samozřejmě v pořádku, ale výrazněji by vyznělo, kdyby se aspoň v nominacích poměřovali se známějšími interprety.
Lesk zachraňovaly legendy, k nimž míří třetí poznatek. Porotě připadne rok co rok nevděčná úloha vybrat z řady zasloužilých umělců aktuálně "nejzasloužilejšího". Že tak statečně činí, je obdivuhodné. Pro veterány je to totiž často poslední šance stanout před tleskajícím sálem. Je však třeba jim cenu předat včas a tak, aby si poctu vychutnali, aniž by museli absolvovat krkolomnou cestu ze zákulisí či raději zůstat doma.
29. března 2014 |
