Secesní přádelna padla. Nechali ji řízeně zchátrat, říká památkář

  • 4
Ze secesní přádelny v Bystřanech na Teplicku zbyla jen suť. Nynější teplický památkář Jan Hanzlík se ji snažil zachránit už jako pouhý fanda, když v roce 2010 podal ministerstvu kultury návrh na její prohlášení za kulturní památku. Bylo to marné. "Majitel ji nechal řízeně zchátrat," říká Hanzlík.

Jak "řízené chátrání" probíhá?
Majitel nedělá nic, čím by devastaci zabránil. V našem případě od doby, kdy byl podán návrh na prohlášení za památku, zmizelo oplechování horní římsy, což přispělo ke ničení zdiva. Voda drolila cihly, nahoře rostly stromy, jejichž kořeny narušily vodotěsnost střechy. Kvůli vypadaným taškám a neudržování ploché střechy do budovy zatékalo. Dovnitř mohli zloději kovů, dveře byly otevřené, plot na několika místech prostupný (o přádelně zde).

Stává se často, že se vlastník objektu navrženého na památkovou ochranu takto chová?
Ano. Je to častá taktika vlastníků, kteří nemají pro tyto objekty využití, a tudíž zájem je zachovat.

A nestává se to právě na Teplicku příliš často? K zemi musely jít i zdevastované městské lázně, pivovar ustoupil McDonaldu, historicky cenné domy na náměstí Svobody nahradil obchodní komplex.
Když jste to takhle zrekapituloval, tak to vypadá, že na Teplicku je skutečně těchto případů víc. Zřejmě je to dané zdejší ekonomickou situací. Využitelnost historických objektů je tu horší. Obvykle bývají vhodné jen jako bytové domy a o byty není v Teplicích velký zájem. Cenné domy na náměstí se mohly hodit na drobné obchody, jenže do nich by majitel musel hodně investovat. Rozvody, sítě i skladové prostory bývají v horším stavu.

Není to také vina politiků a veřejnosti, že se nedbá o historické dědictví?
To nedokážu říct. Ve svém revíru mám několik menších obcí, kde je cenných objektů méně, a proto jim na nich ještě víc záleží. Jenže starostové jsou nešťastní, že jim chátrající domy hyzdí obce, majitel se nestará a obce samy na opravy nemají.

Přádelna v Bystřanech

Přádelnu nechali v roce 1907 postavit bratři Grohmannové, jejím autorem byl známý teplický stavitel Johann David Ferber. Po válce byl podnik znárodněn a až do 90. let v něm byly Elektrotechnické závody. Po jejich úpadku areál chátral.

Vídeňská secese se na budově projevuje charakteristickými pilastry, do fasády vnořenými sloupy, které se tyčí přes jednotlivá patra budovy až přes horní římsu, kde je ukončují zdobené hlavice.

Velice hodnotné jsou také dvě věže vystupující z budovy: prašná na odvětrávání a druhá ukrývající schodiště. Mimořádně zdařilý byl zdobený podstavec komínu kotelny, která padla k zemi už před časem stejně jako přízemní stavba barevny a další pomocné provozy.

Na Teplicku donedávna zůstaly podobné budovy už jen dvě. První z nich, v Hrobu, padla už před několika lety.

Pokud ale stavba získá památkovou ochranu, je víc šancí donutit majitele, aby se staral. To se v případě bystřanské přádelny nepovedlo. Nezaspal i památkový ústav? O záchranu jste se pokusil jen vy, a to v době, kdy jste byl laik.
Asi mohl udělat něco dříve. Průmyslové dědictví bylo dlouho na okraji zájmu. Převládaly středověké, barokní stavby. V továrnách donedávna byla výroba a nikoho nenapadlo, že by mohly být ohrožené. V 80. a 90. letech se začalo se systematickým mapováním industriálního dědictví, jenže prohlásit je za památku je dnes těžší než dřív. Před revolucí bylo památkou všechno, co dokládá historický vývoj. Teď jen to, co prohlásí památkou ministerstvo kultury, a hodně se přitom hledí na práva vlastníků, která se dřív ignorovala. S ochranou se začalo později, kdy budovy už začaly chátrat, a ministerstvo kultury odmítá prohlašovat za památku budovu, jejíž záchrana by byla moc drahá.

Jak to změnit?
Možná přitvrdit v legislativě a dát obcím víc pravomocí, jak vymáhat práce na údržbě památek, a majitelům zase dát větší dotace. Památková péče dává peněz méně, ale delší dobu. To ale developery odradí, nevyplatí se jim to, oni potřebují peníze rychle, aby měli na investice. Takže by také prospělo dát obcím víc možností, jak si opatřit peníze na opravu památek, kvůli jejichž nedostatku se do toho obvykle nepouštějí.