Tento týden jsme se dozvěděli o zatím nejvážnější přímo pozorované kolizi naší oběžnice s jiným tělesem. K události došlo 11. září minulého roku ve 20:07 světového času, ale astronomům chvíli trvalo, než si jí na záběrech všimli a připravili o ní zprávu. Článek popisující pozorování vydal tento týden odborný časopis Royal Astronomical Society (RAS) (článek je přístupný zdarma zde).
Rozfázovaný záblesk při dopadu tělesa ze září 2013 na povrch Měsíce
Záběr nárazu z 0,28metrového dalekohledu v Seville
Astronomové neví úplně přesně, jak událost probíhala. Těleso se pohybovalo příliš rychle a bylo příliš malé, než aby se na záběrech objevilo. Vidět je pouze záblesk energie uvolněné při nárazu, který v tomto případě trval zhruba osm sekund. "V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem viděl velmi vzácný a pozoruhodný jev," řekl Guardianu astronom José Madieno z univerzity v Huelvě, který náraz meteoritu do Měsíce natočil.
Podle intenzity záblesku autoři pozorování odhadují, že energie uvolněná při dopadu byla srovnatelná s explozí zhruba 13 až 18 tun TNT. Dopad tak mohl vytvořit na povrchu Měsíce kráter o průměru 40 až 60 metrů. To je zhruba třikrát více, než tomu bylo u dosud nejsilnějšího nárazu, který zaznamenal americký úřad NASA v březnu minulého roku (náš článek je zde).
Ale jak přesně "pachatel" vypadal, není v tuto chvíli jasné. Španělští vědci nabízejí v podstatě dvě možnosti. Tou první a zřejmě pravděpodobnější je, že mohlo jít o samotářský meteorit, který se pohyboval po vnitřní části naší soustavy a nebyl součástí žádného roje. Podle parametrů dopadu by to pak mohlo být těleso o hmotnosti kolem 400-500 kilogramů a rychlostí kolem 60 tisíc km/h vůči Měsíci. To je zhruba stejně rychle jako např. čejlabinský meteorit.
Místo dopadu tělesa, které dopadlo na Měsíc v září 2013 (křížek). Vytečkovaná je oblast, kterou by mohly zasáhnout meteority ze zářijového roje epsilon Perseid.
Druhou možností je, že šlo o součást velmi slabého meteoritického roje (tzv. epsilon-Perseidy), který během loňského září prolétal kolem Země. V tom případě bylo těleso nejspíše podstatně menší a rychlejší. Při rychlosti kolem 190 tisíc km/h vychází hmotnost zhruba na 40 až 50 kilogramů. Ale protože "nejhustší" částí roje Země prolétala několik dní před pozorovaným nárazem a těleso by na poměry Perseid muselo být výjimečně veliké, je podle vědců mnohem pravděpodobnější první varianta.
Přístroje zaznamenávají dopady těles na Měsíc každý den, často celé desítky. Ale jde obvykle o drobné objekty od několika gramů zhruba do hmotnosti kolem kilogramu. Záblesky vzniklé při dopadu trvají obvykle jen zlomek vteřiny, a proto španělský astronom při pohledu na záznam rychle poznal, že v tomto případě nejde o každodenní pozorování.
Kolik jich je ročně?
Místa dopadů meteoritů na měsíční povrch od roku 2005. Červeně je označen impakt z března 2013, který dopadl do oblasti Mare Imbrium a až do září stejného roku byl nesilnějším člověkem pozorovaným impaktem na povrchu naší oběžnice. Ve zbylých případech se jedná o opravdu malá tělesa, nejčastěji řádově o rozměrech centimetrů.
Zajímavou otázkou je, jak časté podobné události vlastně jsou. Španělští vědci nesledují Měsíc neustále, za posledních pět let to bylo celkem asi 300 hodin pozorování (tj. necelé dva týdny). Sledují také jen část měsíčního povrchu, zhruba pětinu.
Pokud jim tedy nepřála náhoda, znamená to, že dopadů podobných a větších těles na povrch Měsíce musí být poměrně dost, kolem 120 za rok. A to by zase znamenalo, že zatím jsme pravděpodobnost dopadu podobných těles na Měsíc (a tedy i Zemi) poměrně výrazně podhodnocovali, možná až o řád.
Což poměrně přesně odpovídá závěrům, které jiná astronomická skupina učinila po čejlabinské události z minulého roku (více o tom zde). Jim se na základě množství dopadů větších těles na Zemi zdálo, že současné odhady rizika takové srážky jsou možná až o řád nižší, než by odpovídalo skutečnosti.
Zdá se tedy zase o něco více možné, že objekty o rozměrech metrů až desítek metrů jsou o něco větší nebezpečí, než jsme si mysleli. Na druhou stranu jde stále o odhady dělané na velmi malém počtu událostí, což je ve statistice vždy pochybné. Na nějaké pevné závěry je tedy brzy, protože zatím jde o zcela otevřenou debatu, kterou s největší pravděpodobností rozhodnou až další pozorování.
