"Ptejte se, na co chcete. Já povídám pořád," řekla ještě v Soči hned na úvod, nabitá energií ze setkání s Jaromírem Jágrem. A povídala.
16. února 2014 |
Eva Samková
|
Pozornosti se teď v Česku neubráníte. Šla byste třeba do televize k Janu Krausovi, do reklamy, na módní přehlídku?
Určitě chci hodně selektovat. Manažer i trenéři jsou chytří lidi, pomůžou mi - spolu to zvládneme. Ono je to těžké, jak jsem pořád v Soči, nemám pocit, že je to velký. Zprávy z domova moc nesleduju, tři dny před závody jsem raději úplně vypnula internet a vůbec nekomunikovala. Pořád se mi zdá, že to bude normální. Jako když jsem vyhrála svěťák.
Co obecně vy a reklamy? Aleš Valenta na nich po zlatém saltu s pěti vruty v roce 2002 postavil kariéru.
Jenže Aleš byl v jiné situaci. Věděl, že už nechce ve sportu pokračovat. A já chci. Člověk si musí vybrat, rozhodne se asi až podle nabídek. Určitě nechci být hej, počkej. Nebudu skákat podle ostatních.
Když je vaším poznávacím znamením nakreslený knírek, vzala byste reklamu na žiletky?
To by možná bylo i vtipné. Záleží, jak by vypadala.
Plánujete si něco uhájit před veřejností?
Asi koně. Ke koním a domů bych novináře tahat nechtěla.
V čem se pro vás skrývá koňácké kouzlo?
Nejde jenom o ježdění. Jste tam, pracujete, vidíte, jak se koně mají skvěle. Krkonoše jsou krásné, úplný klid. Spávala jsem u koní třeba čtrnáct dní v kuse, ani jsem nejezdila domů.
Taky hrajete na saxofon. S kým byste si ráda střihla koncert?
Zatím s nikým! Vždyť já pořádně neumím hrát. Už mi psali z kapely Eddie Stoilow, ale odpověděla jsem, že vůbec.
Dobře, nemusíte stát na pódiu. Na koho byste se zašla podívat?
Zkusím si najít, jestli nemá koncert Norah Jones. Obecně mám radši koncerty v klubech. Klidně Vypsaná fixa, Wohnouti. To jsou pro mě sympatičtí a hlavně normální, vtipní lidi.
O čem ještě sníte?
Že si seženu nějakou rozpadlou barabiznu a sama si ji postupně opravím. Pak na ní budu trávit léta.
Kde by měla stát?
Někde v přírodě. Krkonoše jsou krásné, ale hodně strmé. Krásný je Jindřichův Hradec, Česká Kanada. Docela často jezdím k Salcburku do rehabilitačního centra. Tam je to nádhera: zelené kopečky, jezera. Nebo mám ráda pískovcové skály a vůni lesa.
Dala byste přednost Česku před cizinou?
Asi jo. Mám naši zemi ráda.
Dvakrát jste byla i na Bali, přitahuje vás exotika?
Bylo tam krásně. Asi se mi ještě víc než pláže líbilo vnitrozemí - sopky, jezera, pralesy... Taky jsme byli na šnorchlovačce na malém ostrůvku mezi Jávou a Bali a já byla úplně nadšená! Čekala jsem, že to bude dobré, ale takhle? Přišlo mi to jako z dokumentární televize Discovery Channel. Teď bych chtěla zkusit Šrí Lanku, kamarádi tam mají surfařské kempy.
Takže berete hory i moře. Zimu i léto.
I jaro i podzim. Mám ráda všechno. Líbí se mi, jak jaro voní, všechno je čerstvé. Léto je fajn, jen nemusím úplná vedra. Podzim je krásný, když svítí sluníčko a příroda je zlatá a žlutá. No a zima je taky super. Od každého beru něco.
Z hor preferujete rodné Krkonoše?
Hodně se mi líbí Španělsko. V Andoře jsou hory krásné. Taky se mi líbí celkově španělská kultura, lidi a jídlo. To beru. Mám ráda i menší kopečky než Krkonoše, kde je větší rovina a dá se cválat na koni.
Máte cestovatelské sny? I třeba jako odměnu za olympijské zlato?
Plánovala jsem buď vyjet někam stopem, nebo vyrazit do Bhútánu s batohem.
Takže vám nevadí sbalit si pár věcí a mýt se týden ve studené vodě?
Naopak, tohle je super. Jsem z horolezecké rodiny, spávali jsme pod širákem, jezdili na vodu. Tam mě máma vždycky trochu utopila, jednou mě vyklopili do jezu - na studenou vodu jsem zvyklá.
Na cestách jste většinu roku. Pomáháte občas doma rodičům?
Na podzim jsme štípali dříví. Máma se rozhodla, že chce kamna. Taky by barák potřeboval uklidit. Máme tam trochu bordel. Ráda bych to nějak zpacifikovala.
Co už jste doma opravila?
My nejsme zrovna rodina, co by něco extra opravovala. Barák je hezký tak, jak stojí už od roku 1937, teď mezi paneláky. Já jsem si vysnila, že bych chtěla svůj pokojíček na půdě. Ale tam je bordel. A já jsem pořád pryč, tak se to zatím nedá zrealizovat. Jinak pořád něco děláme na zahradě, pálíme ohně a tak.
Rodiče museli vaší kariéře nejspíš leccos obětovat. S čím vám nejvíc pomohli?
Hlavně mě ke sportu dostali. Vozili mě na tréninky, kupovali vybavení. Sháněli co nejlepší věci za co nejvýhodnější cenu. Uvolňovali mě ze školy.
Jak to pro ně bylo náročné finančně?
Ani nevím. Mamka zvládne leccos sehnat od známých, po bazarech.
Spousta sportovců ztratí kvůli kariéře část dětství. Co vy?
Mě to bavilo. Jasně, když ráno nebylo úplně hezky, chtěla jsem radši být doma a koukat na pohádky. Ale jezdili jsme pořád. V úterý a ve čtvrtek jsem chodila do školy už ve snowboardovém oblečení a pádila rovnou na trénink. O víkendech mě rodiče odváželi ráno do Špindlu.
Máte pocit, že jste sama něco zásadního obětovala?
Přijde mi legrační, když to lidi říkají. Jasně, je to dřina. Občas dřu kvůli tomu, abych se pak mohla bavit. I když posiluju, není to zase taková hrůza. Kdyby mě někde týrali, bylo by to o dost horší. Sport je hodně v pohodě.
Jaká jste vlastně byla studentka?
Na základce to bylo ještě bez problémů, gympl už byl horší. Známky jsem neměla úplně špatné, ale hrozně jsem zlobila. Byla jsem spratek, drzá holka se spoustou poznámek. Když jsem šla do nové školy, máma mi vždycky říkala: "Prosím tě, Evo, vydrž první týden hodná, udělají si o tobě obrázek a bude to víc v pohodě."
A?
Samozřejmě jsem nikdy nevydržela. S kázní jsem měla pořád potíže.
Eva tropila hlouposti? Co konkrétně?
Kecaly jsme s kamarádkou, pokaždé nás rozsadili. Všichni jsme dělali kraviny, vytáhli učitelské kolečkové křeslo ze dveří, rozjížděli se s ním z chodby, zasekli ho o práh a nechali se vystřelit do třídy.
A závodili, kdo doletí nejdál?
Jo! Před tabulí jsme ještě namokřili lino. Člověk musel dopadnout na nohy a doklouzat. Byla to docela sranda.
Když jste byla hubatá ve škole, jste drzá i na rodiče?
Na mámu hrozně. Přece jen už jsem větší a bydlím sama. Pak přijedu domů a ona mi říká, že si mám sundat čepici, nandat čepici, najíst se, napít... To kvetu. Jsem zvyklá na svůj klid. Ale s taťkou je jen sranda.
Vy jste se párkrát docela drsně vysekala. Která havárie byla nejhorší?
Ono to kolikrát tělesně nebolí. Třeba rameno vyletí a zapadne zpátky. Za chvíli to rozdýchám. Něco se mi stane a já si říkám: "To bude hrozně bolet." Ale pak je to lepší, než čekám. Naštěstí.
Kolik napočítáte zlomenin?
Holenní kost na snowboardu. Ruka někde u zápěstí z koní. Pak jsem si taky utrhla vazy v koleni. Ale já to asi zapomínám. I když u té holeně jsem řvala, to si pamatuju. Když mi vyndávali nohu z boty, zapomněli mi rozvázat tkaničky, to bylo nepříjemné. Ale pak jsem i se sádrou jezdila na koni, nebyl to problém.
Co rodiče, nemají o vás při skocích na snowboardu strach?
Když spadnu, taťka furt říká, že to bylo hustý. Mamka zase, že mám radši zabrzdit, že nemusím vždycky vyhrát. A já na to, ať se radši uklidní. Bojí se, ale mám pocit, že nejsou přecitlivělí.
Omlouváme se za tuto otázku, ale slyšeli jsme, že váš otec je velmi vážně nemocný. Jela jste v Soči svou zlatou jízdu pro něj?
Nechtěla bych to brát takhle, zlatá medaile je pro všechny. Vím, že z ní má taťka radost, ale to má i máma se ségrou, děda s babičkou, bratranci. Celá rodina. Ono mu to asi stejně ve vyléčení extra nepomůže.
Dokáže člověk tak tíživou situaci vůbec dostat z hlavy?
Samozřejmě, že mě to mrzí. Ale nemá moc cenu to řešit. Žádné velké řešení není. Jen se snažím být s našima víc, když jsem doma. Je to těžké.
16. února 2014 |
Pojďme se bavit o méně vážných věcech. Jste zvyklá, že vás kluci "balí"?
Asi ne. Já jsem pořád na sněhu!
Jak vlastně vztahy prožíváte? Dokáže vám velká láska fatálně zamotat hlavu?
Na to jsem asi ještě mladá. Neřeším, nepřemýšlím. Jsem v pohodě, žádného přítele nemám.
Působíte dojmem člověka, se kterým jen tak něco nezamává.
Tak to zase není. Vidíte, i v Soči jsem brečela. Den před závodem "na tajňáka" na pokoji. Dělám drsňáka, ale nakonec jsem hrozně naměkko.
