Velkou část čtvrtečního dne už strávila Martina Sáblíková se svou maminkou. Z obou spadl všechen stres, užívaly si společné okamžiky. "Teď už je to v pohodě. Nervy zmizely," vypráví Eva Sáblíková. "Konečně. Byl to neuvěřitelný tlak. Ale teď už si sebe navzájem můžeme v Soči naplno užívat."
Martina ale maminku rychle opravuje: "S tím nesouhlasím, mami. Mě ještě čeká předání zlaté medaile. Dobře si pamatuji, jak jsem byla nervózní, když jsem si šla pro stříbro, a nevěřím tomu, že to bude u zlata jiné."
Maminka Eva se ale hned vrací k závodu na pět kilometrů. "Já to chci říct ještě jednou a všem. Když jsem ji v hale hned po závodě objala, poděkovala jsem jí za nás za všechny za to, co dokázala." A venku jsou další slzy štěstí a dojetí. "To se nedá skrývat, ale já se za ně nestydím."
Martina Sáblíková se pak rozpovídala o další motivaci k závodění. "Motivací nejsou jen úspěchy a medaile. Pokud se chcete udržet ještě nějakou dobu mezi nejlepšími, máte pro trénink stále hodně motivace."
"Motivaci jsem ani po dvou olympijských medailích neztratila. A navíc bych chtěla startovat i na olympiádě za čtyři roky. No a záleží i na tom, kdy se ve mně projeví mateřské sklony," odbočila překvapivě zlatá medailistka.
"Já to nemyslela tak doslova," směje se vzápětí Martina. "Ale znáte to. Rok s rokem se sejde a bum bác, všechno je jinak. Ale nebojte, zatím nic takového není na pořadu dne."
