Jejich Martina dorazila do cíle s hvězdným časem, ale stále musela čekat na poslední jízdu. Netrpělivá maminka přešlapovala v hledišti u zábradlí a nervózně tiskla v rukou českou vlajku. Dědeček s bratrem se slzami v očích za ní.
Pak i Němka Pechsteinová konečně projela cílem a opravdová radost mohla propuknout.
Jen to nezakřiknout
"Začala jsem se klepat a od té chvíle jsem porušila snad všechna olympijská pravidla," líčila Eva Sáblíková.
"Martina totiž přijela přímo ke mně a chtěla, abych seskočila z hlediště dolů. Musela jsem za ní, a tak mě přítel Karel doslova přehodil přes zábradlí. Tam jsem Marťu konečně objala." Naštěstí jí nikdo nebránil. S vítěznou dcerou se poddaly svým emocím.
"Já jsem stejně věděla, že se jí to na pětce podaří obhájit," vyprávěla po květinovém ceremoniálu Eva Sáblíková. "Ale nechtěla jsem to nikde říct nahlas, abych to nezakřikla. A ono se to povedlo."
Když se objímaly, nebyly schopny slova. Až dodatečně Eva Sáblíková dceři říkala: "Martino, chtěla bych ti za nás za všechny moc poděkovat. Víme všichni, kolik to bylo dřiny a úsilí. Ale tobě se to povedlo a já ti to přeju."
Štěstí neskrývali ani další členové rodiny. Dědeček František Lučka po závodě sotva mluvil: "Tak jsme křičeli, že z toho chraptím. Přeju jí to. Zaslouží si to hlavně kvůli těžkým podmínkám, za kterých to všechno dokázala."
A jindy klidný bratr Milan chraptěl ještě více než jeho děda. "Křičel jsem totiž od začátku do konce. Tolik emocí. Bylo to skvělé."
