Zdeněk Perský je svým způsobem vězeňská celebrita. Píše knihy, vystoupil kdysi v pořadu Jana Krause. Ovšem pak se zase vrátil do vězení po přepadení směnárníka. Byl podle rozsudku členem takzvaného Vochalova gangu. Vochala spáchal sebevraždu ve vězení a jeden z jeho kompliců zemřel po dobrodružné přestřelce s policií.
Perský, na jehož příběh MF DNES narazila, když se rozhodla zmapovat, jak se žije některým propuštěným vězňům, šel prvně za mříže, sotva dostal občanku, v patnácti letech, ještě před listopadem 1989. "Já jsem to bral jako dobrodružství. Zase jsem šel do ulic, to podsvětí mě pohltilo," popisuje Perský svoje první uvěznění a propuštění
Kdybyste mluvili ve vězení jen s odsouzenými, nabudete nutně pocitu, že je plné nevinných lidí. Každý vysvětluje, že šel sedět neprávem. Perský je jiný případ. Říká, že šel mnohokrát sedět právem, ale neprávem jen naposledy.
Dokonce si to svérázně eticky odůvodňuje, že teď seděl za něco, co neudělal, ale v minulosti se na některé jeho skutky nepřišlo, takže je to "zákon rovnováhy".
"Prvně jsem seděl za podvod. Prodával jsem bony před Tuzexem v Lazarské a bral koruny předem, že se vrátím s bony, ale utekl jsem. Já ty lidi školil, aby příště nedávali peníze nikomu předem. Na tom málu se poučili, aby nepřišli o větší částky. Zaplatili si u mě studium," směje se Perský.
Chlubí se i tím, že když seděl prvně, tak mu dělal "brigadýra" (vězeň určený dozorci vykonávat samosprávu – pozn.red.) dnes už zesnulý disident a politický vězeň Václav Benda.
Proč vězení není tortura
Perský by s Davidem Rathem nesouhlasil, že "vězení je tortura". "On Rath ani nebyl ve skutečném vězení, protože to by možná ani nepřežil," míní zkušený recidivista.
Zdeněk PerskýJe mu 46 let. Osmnáct let ze svého života strávil ve vězení. Žije v Praze na Smíchově. Před rokem 1989 se živil jako vekslák, ve vězení se vyučil čalouníkem. Prvně šel sedět v patnácti letech do vězení pro mladistvé za podvody. Tvrdí, že násilí se nikdy nedopustil. O svém příběhu napsal a vydal knihu. Teď píše další. Naposledy si odseděl 5 let za vydírání a loupežné přepadení směnárníka. V poslední kauze vinu popírá. Tvrdí, že ho výpovědí "potopil" komplic a šéf gangu Robert Vochala, který pak spáchal sebevraždu za mřížemi. |
"Skutečné vězení" je podle Perského třeba Horní Slavkov. "Nejhorší je, když se dostanete na oddělení mezi nepracující vězně, kde je hrozná bída a krize," říká. Perský sám má raději vazbu. Dokonce poznamenal, že mu připomíná "tibetský klášter". Na druhou stranu zažil ve vězení noclehárnu pro patnáct vězňů.
Perský připouští, že ve vězení je možná i prostituce (něco podobného nedávno popsal odsouzený lékař Jaroslav Barták). "Za peníze jde všechno. Sám jsem to zažil ve vězení Jiřice, ale žena se tam nepašuje z civilu, ale z výkonu vazby. Pár se nechá zavřít třeba v koupelně na hodinu a bachař za to dostane peníze," říká Perský.
Z doslechu zná podobnou příhodu z borské věznice, kde měli vězeň a obviněná při podobné schůzce takový strach, že k sexu nakonec ani nedošlo.
Na útěk nikdy nepomýšlel, protože by žil jako psanec, dokonce by to považoval za slabost. Chápe to jen u hodně dlouhých trestů. Šikanu kupodivu nepoznal. "Člověk si musí udělat ve vězení svůj svět a nesmí si ho nechat narušit. Když jste vícekrát trestaný, tak už se vás šikana netýká. Ta je spíš jen tam, kde vězni nepracují. Tam, kde pracují, mají všichni peníze a mohou do kantýny. Nejideálnější je ve vězení nepít kafe, nekouřit, nesladit, pak máte klid, nikdo vám nic nesebere," vypráví Perský.
Když dojdou peníze, jde svědomí stranou
I když každý přísahá, že už se do vězení nevrátí, co rozhoduje, že člověk znovu sklouzne ke zločinu? Když dojdou peníze. "Když vás pustí, je to ohromný pocit. Civil, který vás pohltí. Ale dobré je to, jenom když máte kam jít. Když nemáte kam jít, přichází druhé vězení - psychické," vypráví Perský.
I když ve vězení pracoval, dostal na cestu, než za ním zaklapla vězeňská brána, 2700 korun. Splácet ale bude muset dluh asi 60 tisíc korun. O něj se však postarala rodina. Práci si od svého propuštění ještě nenašel, ale je přesvědčen, že až bude chtít, tak to půjde snadno. "Teď jsem na podpoře na úřadu práce, až skončí, půjdu pracovat třeba někam do kuchyně," popisuje.
