"Make some noise," vyzývá videostěna diváky. Udělejte rámus. Ale vyzývá je vlastně zbytečně. Po oválu krouží Ruska Olga Grafová, krouží ďábelsky rychle a Adler Arena vře.
"Olga, Olga, Olga... Rasija, Rasija,Rasija."
Martina Sáblíková se zatím v bílé čepici pomalu rozjíždí po modrém, vnitřním oválu. Grafová protne cíl za 4:03,47, shodí kapucu, ukáže špinavě blond vlasy a v euforii předvádí divákům na dlouhých nožích piruetu.
"Dost dobrý," prohodí Sáblíková k trenérovi. Petr Novák si opět jednou musí hrát na psychologa: "Máš na to, abys jela ještě rychleji. Natrénováno máš, připravená jsi."
Ruská rychlobruslařka Olga Grafová se raduje z výsledku.
Další protivnice, ta, která má být ještě větší hrozbou než Grafová, už stojí na startu: Claudia Pechsteinová. 41 let a 352 dnů věku. Žádná rychlobruslařka nemá tolik olympijských medailí jako tato Němka, která jich doma skladuje devět. Ale chce desátou, jubilejní.
Sáblíková sundavá čepici, nasadí kapuci, posouvá se ke startu. Když Pechsteinovou vysílá zvonec do posledního kola, má německá ledová veteránka zuby zaťaté. Ovšem na překonání času Grafové by potřebovala turbomotor: 4:05,26. Dává si ruce v bok, v obličeji se zrcadlí zklamání. Před dvěma týdny přece zajela v Inzellu trojku za 4:00. A teď? Je o pět vteřin pomalejší.
"Zdravá jsem. Fit jsem. Ale jestli jsem i ve formě, to nevím. Snad jo," přemýšlí Pechsteinová.
Ruské vlajky se vesele třepetají. Grafová nadále vede. Ale na startu už je... "Martina Sáblíková, obhájkyně titulu," oznamuje hlasatel. Češka pomalu zvedne skloněnou hlavu, zatne rty, pozdraví diváky. Proti ní stojí polská kamarádka. Kašce Bachledové chodívá při závodech fandit. "Pojď, Kaška, pojď," křičela na ni ještě při mistrovství Evropy v Hamaru. Teď je los svedl do stejné rozjížďky.
Startér už hlásí: "Ready..." A výstřel.
Na prvním mezičase kraluje Polka, na dalším také. Co je však podstatné, Sáblíková je rychlejší v porovnání s časem Grafové. "Pojď k ní, pojď k ní," křičí Novák. Poslechne ho. Blíží se k Bachledové, jde před ní. Polka zaostává.
A to vzorové tempo Sáblíkové. Až na jedinou výjimku přepečlivě dodržuje čas 31,6 na kolo. "Joooo, 31,6," může si Novák vyřvat plíce. Až bude po všem, jeho svěřenka přizná: "Zařval tak, jako bych jela na svěťák."
Na 1 600 metrech má k dobru 1,02 vteřiny na Grafovou. Kouč tleská. To je dohodnuté znamení: když tleská, znamená to, že technika je naprosto v pořádku.
Zní zvonec, náskok na Grafovou dělá 1,21 vteřiny a do té doby hučící hala podivuhodně ztichla. Jako byste z úlu přešli do kostela. "Rusové pochopili, že teď už se jede na vyšším levlu," prohodí kdosi z početné české enklávy.
Novákova gesta začínají připomínat divošský tanec.
Cíl! 4:01,95.
Vedení.
A medaile? Tomu už skoro každý věří, byť dvě rozjížďky stále čekají. Vztyčená ruka Sáblíkové, úsměv na tváři, plácnutí si s koučem.
Největší favoritka Ireen Wüstová si upraví brýle, zkoncentruje se - a letí za vlastním snem. "Přijela jsem si pro zlato," řekla přece před startem her a pro jistotu to tehdy zaklepala o hlavu.
Hned na první dvoustovce získává Nizozemka 1,07 vteřiny. Pak 1,75... 2,21... 2,43... 2,48... 2,70. Kdy se to zastaví?
Sáblíková sedí na lavičce a přemýšlí: Ireen by mohla vytuhnout, tak jako už kolikrát. Jenže to se děje teprve v posledním kole. Speciální časomíra ukazuje virtuální náskok Wüstové a ten začíná klesat. Už jsou to jen dvě vteřiny... 1,8... 1,7. Nizozemský kouč Kemkers řve jak pominutý.
Jenže Sáblíková už ví: Zlato mít nebudu.
Nizozemka je v cíli za 4:00,34, zvedne ruce, otevře pusu. Trůn, který jí patřil v Turíně 2006, má zpět.
Irene Wüstová v olympijském závodě na 3 000m.
Češka se obléká, Novák si s nizozemskými kouči navzájem gratuluje, zatímco v posledním páru ještě chvíli narušuje stříbrnou definitivu jeho svěřenky další Nizozemka Antoinette de Jongová.
Ale skutečně jen chvíli, než začne vadnout jak tulipán v zimě. Pak už kouč kráčí k Sáblíkové, rozesmátý, v ruce českou vlajku. Objeme ji, podává vlajku.
"Ne, ještě mi ji nedávej. Bylo by to nesportovní. Až budou v cíli."
Brzy už nemusí mít ani Sáblíková žádné zábrany. Má svoji čtvrtou olympijskou medaili, má první stříbrnou, tancuje s vlajkou podél ledu. Kameraman utíká za ní, zachycuje emoce.
Wüstová brečí štěstím a objíždí čestné kolo. Grafová je coby první ruská medailistka her hrdinkou národa. "Moloděc, moloděc," oslavují ji tribuny.
Novák bere fyzioterapeuta Tomáše Raka na ramena, rozehrává svoji oslavnou show, tak památnou ze zlatých her ve Vancouveru. Kameraman dostihuje Sáblíkovou, ta se otočí a pošle polibek všem.
Na stupně vítězů si jde zatím jen pro květiny. Na ty medailové si musí den počkat.
"Medaile bude až zítra večer. Ani nevím kde."
"V Olympijském parku u ohně."
"Přímo u ohně? Dobře já."
"A víš ty co? Tu hymnu tu chci ještě slyšet," říká jí Novák.
"Hymnu? No zítra těžko. Leda že bys sundal Ireen z těch stupňů."
