Nicméně jiné podobné pokusy už zhořkly více než staronový Robocop. Zápletka zůstala stejná: znovu jde o záchranu raněného policisty, z něhož moderní technologie učiní polovičního robota.
Změnily se jenom tváře - kus jako kus; rozpočty a triky - k lepšímu; a dobové určení - zbytečně, od zmínky amerických obětí z Iráku či Afghánistánu až po teroristický útok v Teheránu se pořád jen nastavuje prolog.
Scénář vůbec připomíná pečlivě rozkreslený plánek žánrového políra: první půlhodina uvádí do problému, ve druhé hrdinu "opravují", ve třetí vypustí lidský stroj do akce, ve čtvrté se rozjede finále.
Kdyby si film odpustil plačtivé výjevy s mužovou rodinkou a politické morality kolem vývoje umělých zabijáků, byl by o hodně kratší i žánrově čistší. Vždyť nač si lhát, na Robocopa se nechodí rozjímat o stavu lidství, nýbrž sledovat, jaké hračičky si trikaři od minulé verze vymysleli.
Zde má fanoušek co ocenit: hrátky s modely televizního přenosu, "odstrojování" torza policistova těla, prolnutí jeho myšlenek do reálného dění. Že se honičky a střílečky vrhají s vážnou tváří do komiksové nadsázky, to je prostě třeba přijmout včetně dialogů "Půjdu po něm! - Čekal jsem, že to řekneš". My to přece čekali taky. Ale po pravdě horší.