VIDEO: Jak jsem jel nejdelší sjezdový závod světa a nevyhrál bavoráka

  • 6
Hustě sněží, viditelnost je horší než špatná a šance odhalit nerovnosti na trati na víc než patnáct metrů téměř nulová. Stojím na startu nejdelšího obřího slalomu na světě Schlag das Ass v korutanském středisku Nassfeld.

Přede mnou již odstartovalo sedm stovek závodníků a poslední stovka na svůj start ještě čeká. Společně s dalšími devatenácti lidmi z naší startovní skupiny čekám na povel.

A pořád se rozhoduji. Prvních sto metrů závodu je třeba dobruslit po rovině ke sjezdovce, časomíra se spouští až ve chvíli, kdy projedu fotobuňkou asi pět metrů přede mnou, na odstartování mám dvě minuty. Mám vyrazit hned naplno, nebo nechat ostatní odjet a počkat si, až bude trať úplně volná? Jenže to už dostáváme pokyn ke startu a já se volím první možnost. Chceš závodit, tak naplno, od začátku, žádné čekání. Nandáš jim to hned na startu!

Vyrazím, dostávám se do čela celé skupiny a dokonce trochu i ujíždím. I mladšímu bráchovi Šimonovi, který je jinak parádní lyžař. Svah se začíná lámat a přede mnou se z mlhy noří první branka. Zaujmu sjezdový postoj a snažím se vzpomenout na nesčetné víkendy, které jsme s tátou strávili koukáním na závody světového poháru v lyžování a jeho výkřiky: "Jasná chyba, blbě si to najel!"

Prolítnu první bránou a pouštím se po sjezdovce nejkratší cestou dolů směrem k další brance. Paráda, ježíš, to je paráda, nikdy by mě nenapadlo, že bych odstartoval takhle dobře. V tu chvíli mi už ale v hlavě drnčí alarm. Chyba! Deset metrů přede mnou se na mne ze sněhu tlemí hluboký rigol mezi brankami, který tu zanechalo těch sedm stovek závodníků, co vyjeli přede mnou. V plné rychlosti do něho vletím a už jsem na zemi. Sbírám lyži, druhou mi podává brácha. Mám pekelný vztek. Je to v pr….

Pár metrů za sebou slyším výkřik a koukám, že jsem nebyl sám. V tu chvíli si uvědomuji, že v tomto závodě nebude záležet, jak dobře kdo najede bránu, ale na tom, kdo najde v téhle proklaté mlze cestu s nejmenšími boulemi a především zůstane na nohou.

Znovu vyrážím s pocitem, že bych měl ubrat. Boj o dobré umístění je ztracen, protože ti, co startovali na začátku, museli mít trať ještě upravenou. Jejich styl jízdy určitě připomínal obří slalom a ne freeridera v obřích boulích. Ale stejně mi to nedá. Porvu se s tím, bude to ještě větší výzva, na nějaké obavy z dalšího pádu prostě není prostor.

Řítím se ke spodní stanici lanovky a snažím se vybavit mapu závodu. Jasně, takhle sedačka je důležitá. Na jejím vrcholu mě čeká další bruslařský úsek, tentokrát lehce do kopce, dlouhý 200 metrů. A bruslení, to je moje parketa. Pokud ovšem člověk sedí na špatné straně, ztrácí možnost se pořádně rozjet. Proto se přesouvám vpravo a konečně nechávám pálící stehna chvíli odpočinout.

Lanovka jede skoro osm minut a pak to začíná nanovo. Rychle vstát, tedy vyskočit a vyrazit. Svižným bruslením doháním skupinku asi deseti lidí přede mnou a pomalu se šplhám k brance na začátku sjezdovky. Teda spíš dalšího boulovatého krpálu.

Začínám si ale budovat taktiku. Místo ideální stopy to beru co nejvíce mimo a objíždím branky co nejdál od vnitřní tyče. Tak alespoň můžu udržet nějakou rychlost, aniž bych se rozstřelil ve vyjetém korytě.

V půli sjezdovky si všimnu chlapíka, který ztratil trpělivost a rozhodl se vynechat jednu branku. Rozjíždí se z kopce kolmo dolů, ale najednou ho, stejně jako mě na začátku, v další brance vykopne hluboké koryto. Válí se v kotrmelcích a pak musí pro lyži skoro 100 metrů zpátky. To má za to…

Následuje kotva. Na vleku prohodím k chlapíkovi, co jede se mou: "Makačka, co?" Odpovídá, že letošní ročník je nejtěžší, co kdy jel, a to jede už po páté. Chvíli se bavíme, ale vrchol se blíží a je tu další sjezdovka. Naštěstí není tak prudká a boulí je míň. Přišel čas nasadit opět závodní postoj a dostat se co nejrychleji dolů. Pomalu dojíždím závodníka přede mnou. Všimnu si, že má číslo 718 – to je moje startovní skupina. Tak tebe dostanu! Nakonec se pereme až do cíle.

Co to je Schlag das Ass

Nejdelší sjezdový (je to spíš takové lehké super G) závod světa. Jede se každý leden v korutanském středisku Nassfeld. Normálně má asi 26 kilometrů, ale letos byl zkrácen, kvůli šílenému sněžení, za 48 hodin napadlo přes metr sněhu. Představuje sedm červených sjezdovek na jeden zátah, sedm výjezdů lanovkou a dvojí bruslení do mírného kopce, přičemž správný start, taktika předjíždění a bezztrátové zvládnutí "mezijízdy" na vlecích je pro ty nejlepší stejně důležité jako rychlost ve slalomu. Zápisné včetně skipasu stojí 39 eur (33 eur při týmové účasti).

Další lanovka je kabinková. Hned za svým osudovým soupeřem přijíždím ke stanici, zouvám lyže a probíhám turnikety. Zrovna odjíždějící lanovka vypadá plná, tak zaváhám. V tu chvíli k ní přiskočí můj soupeř a ještě se vmáčkne dovnitř. Sakra! Zaváhání mě stojí přes 20 vteřin. Naštvaný se napresuji do další kabinky, kde na mě stejně zůstává jen místo k stání, což je nakonec lepší než sedět a čekat, až se proderu ven.

Teď už mám před sebou poslední sjezdovku Sedm a půl kilometru dlouhá Carnia, na jejímž konci je cíl ve vesničce Tröpolach. Opět vyrážím, co to jde, a míjím dvě rodiny i s dětmi. A vypadá to dobře. Většina závodníků kolem mě má čísla okolo 500. To znamená, že na ně mám náskok téměř 20 minut. Řítím se dolu, sníh se pomalu začíná měnit v déšť, ale žádný velký rozdíl to není. Po pravé straně míjím hospodu, okolo které postává hlouček lidí s čísly a drží kelímky s kouřícím svařákem.

Já však mám svého soupeře v nedohlednu, a tak musím jet, co to jde. Z mlhy se přede mnou noří na poslední chvíli další a další branky, když najednou změna! Vedle brány rozpoznávám zařízení na čtení čipů a hned za ním dav lidí. Cíl!

Jsem naprosto vyčerpaný, ale klidně bych si to dal znova. Začal jsem pádem hned v druhé brance a zbytek závodu jsem strávil odhalováním nerovností a čtením sjezdovky, jako kdyby to byly peřeje. Stehna mě pálí, ale stejně mám z celého závodu dobrý pocit, výborně jsem si ho užil. Kolem mne hraje hudba, závodníci konzultují své zážitky, popíjejí čaj nebo radler a cpou se těstovinami připravenými pro každého, kdo závod dojel do cíle. Za chvíli přijíždí brácha. Vypadá, že si fakt máknul… "Brácha, ty závodní obřačky nám byly fakt k ničemu! Tenhle terén chtěl spíš freeriderové lopaty," utěšuju ho.

Počasí tenhle rok opravdu nepřálo. Trať byla zkrácena o tři sjezdovky a musela se zrušit i akrobatická letecká Red Bull show známého pilota Hannese Archa. Klíčky od hlavní ceny BMW X1 nakonec neputovaly ke mně, ani k vítězi, ani k závodníkovi, který dosáhl "prostředního" času mezi nejrychlejším a nejpomalejším, jak bylo na poslední chvíli rozhodnuto, aby se snížila míra rizika a aby závod nebyl nespravedlivý k těm, kteří nestartovali na začátku. "Prostředního" času totiž nikdo nedosáhl. Každý se ale bavil, a o to šlo vlastně nejvíc.

A my? Já nakonec 81. a třetí z Čechů, Šimon asi 260. z 800 závodících.