Postavil krásné domy i školu, místo uznání ho zavraždili partyzáni

Narodil se v Novém Jičíně, studoval ve Vídni, tvořil ve slovinském Mariboru. I jeho zásluhou dostalo toto druhé největší město v zemi dnešní podobu. Architekt Max Czeike zde prožil nádherné roky s tragickým koncem.

Putování "žasnoucího" Davida Vávry v dalším pokračování cyklu Šumné stopy věnovaném Maxu Czeikemu nezačíná ve Slovinsku, ale v Novém Jičíně, kde se v roce 1879 narodil v rodině tkalce.

Ještě na konci 18. století se někteří členové rodiny podepisovali Čajka.
Možná i proto se mladý architekt cítil tak dobře i v Mariboru, slovansko-germánské rysy jsou pro toto malebné město typické stejně jako pro Nový Jičín. Spolupracoval zde s architektem Fritzem Friedrigerem, s nímž později vytvořil i firmu Friedriger und Czeike.

Czeikeho vlastní vila, Tomšičevova ulice 5, Maribor, Max Czeike, 1923

Vedle tvorby a osudu Maxe Czeikeho se však další pokračování dokumentárního cyklu (ČT2 ve středu 27. února v 21:25 ) věnuje i dalším "českým stopám", třeba slavné cukrárně českého rodáka Ilicha, která zde funguje dodnes. A také prezentaci současných českých umělců, již se podíleli třeba na výzdobě zdejšího kostela.

Od vil až ke škole

Czeike měl velké štěstí v tom, že se v roce 1928 stal starostou Mariboru vzdělaný doktor Alojzij Juvan, který měl i výrazné sociální cítění a prosadil řadu veřejných projektů. Czeike tak navrhoval v Mariboru nejen krásné vily, včetně rodinného sídla právě doktora Juvana, ale také velmi moderní nájemné bytové domy a dokonce i dělnickou kolonii.

K jeho velmi významnému počinu patří stavba mohutného školského komplexu v Mežicích, který byl postaven za pouhý rok nákladem téměř tří milionů dinárů. Vznikl totiž za vydatné finanční podpory zdejších bohatých rudných dolů.

Bohaté dekorativní fasády se sgrafitovými výjevy horníků jasně odkazují na zdejší poklady, olovo, zinek a wulfenit.

Navzdory tradicionalistickému dekorativnímu plášti tu pracoval architekt Max Czeike s moderním racionálním prostorovým rozvrhem a progresivními technologiemi. Kromě tělocvičny, moderní kuchyně, jídelny, školní zahrady či bytů pro vyučující byla škola doplněna ještě dvěma praktickými stavbami, a to dřevníkem a kurníkem.

Škola v Mežicích, Max Czeike, 1926

Osud Maxe Czeikeho však završil smutný konec: v roce 1945 byl pětašedesátiletý architekt odvlečen partyzány, nenašlo se ani jeho tělo. Ač jeho jméno znělo německy, do konce svého života zůstal československým občanem. A nikdy si nezadal s německými okupanty Mariboru.

Max Czeike

• narodil se 12. prosince 1879 v Novém Jičíně do tkalcovské rodiny
• bratranec Heinrich Czeike založil úspěšnou architektonickou kancelář Czeike und Wondra
• předpokládá se, že studoval na vídeňské akademii pod vedením profesora Otty Wagnera
• v roce 1910 zahájil architektonickou činnost ve slovinském Mariboru, začal pracovat u architekta Fritze Friedrigera, žáka vídeňského Theofila Hansena, později se stal partnerem ve firmě Friedriger und Czeike
• v Czeikeho tvorbě můžeme sledovat vývoj od dekorativních variací vídeňské moderny až k ozvukům nové věcnosti
• v květnu 1945 byl zavražděn mariborskými partyzány