Na slavného trenéra, který vedl hokejovou reprezentaci na legendární olympiádě v Naganu, nevzpomínala jen ona. U příležitosti patnácti let od zlatého triumfu se mu na Olšanské hřbitovy přišly poklonit všechny velké hokejové osobnosti.
"Jsem strašně šťastná, že se to konalo," prohlásila usměvavá žena, která zapůjčila na výstavu o Naganu řadu předmětů a věcí, které patřily jejímu manželovi.
Vybavovaly se vám při vybírání vzpomínky na Ivana?
Pořád je to samozřejmě emotivní, zvlášť teď, když se kvůli tomu patnáctiletému výročí zase všude mluví o Naganu. Mám všechny jeho věci doma, ničeho jsem se nezbavovala. A pak jsem si řekla, že by se mohly shromáždit, aby z toho měli radost i další lidi, nejenom já.
Na výstavu k Naganu jste půjčila všechny?
Ne, jenom některé. Přinesla jsem hokejku, skleněného slona pro štěstí, bundu... Mám spoustu věcí, například celé oblečení, které do Nagana dostávali. Všechno to tam je složené.
Co by asi říkal, kdyby je tady všechny viděl?
On to nechtěl vystavovat. Všechny medaile měl ve sklepě. Ale když se to stalo, tak zhruba po roce jsme tam s dcerou dávaly všechno dohromady a udělaly jsme mu speciální místnost. Kdyby tu byl, tak by všechno zůstalo ve sklepě.
Jak často si vzpomenete na události kolem Nagana?
Už moc ne, ale teď se tomu člověk nemůže ubránit.
Jste ráda, že se to připomíná, nebo byste to radši měla za sebou?
Ne ne, já jsem ráda. Myslím, že každá připomínka Ivana a celého Nagana v pozitivním slova smyslu je příjemná. Navíc jsem se díky tomu mohla po delší době vidět třeba s Robertem Langem.
Je pro vás Nagano jedním s nejlepších okamžiků, které jste s Ivanem prožila?
Hlavně ten návrat. (usmívá se) Já si myslím, že Nagano působilo na každého člověka v národu stejně. Byla ve mně neskutečná euforie a pocit, že aspoň nepatrně k tomu úspěchu patřím. Byla jsem velice hrdá.
Co prvního se vám vybaví z návratu z Nagana?
Jela jsem za ním na letiště, takže jsem měla všechno v přímém přenosu. Pak přišla ta tiskovka a cesta domů...
Musel se Ivan po oslavách dlouho léčit?
Bylo to určitě náročný, protože tam byl stres z hokeje a z té dlouhé cesty. Ale že by byl týden doma, to zase ne. Hned probíhaly další oslavy, plynulo to dál.
Bylo pro vás těžké prožívat zápasy doma v Litvínově?
My jsme tehdy měli na zimáku při každém zápase takový rituál. Každý musel sedět na svém místě, nic se nesmělo měnit, abychom nepřinesli smůlu. Nejsem fanda, který by křičel, mám to spíš v sobě. Takže jsem nakonec při finále byla strašně nervózní a pořád tam chodila sem a tam, až mě museli všichni okolo okřikovat.
Ivan vám prý do telefonu řekl tu slavnou větu...
Kdepak, to řekl až na letišti. Strašně dlouho jsem na něj čekala, než přistáli. A Ivan vystoupil mezi posledními. Přišel k nám premiér Tošovský a blahopřál nám. Říkal, jaký je to neskutečný výsledek. A Ivan v tý svý euforii opáčil: Tak se z toho nepo... Ale není to tak, že by to říkal pořád. To ne.
Myslíte, že Nagano může někdy něco předčít?
Těžko říct. Já jsem hlavně ráda, že na něj nikdo nezapomněl, že tady s námi Ivan pořád je. I když ne fyzicky.
Jak vůbec běží nadace Ivana Hlinky, z které pomáháte bývalým hokejistům?
Jediný přísun financí je z golfových turnajů v Karlových Varech. Snažíme se, teď už bude desátý ročník, utíká to.
Pořád sledujete hokej?
Pořád. Fandím, ale když tam máte svýho člověka, tak máte větší motivaci a o to je to lepší.
