Hašek tato slova vyřkl v době, kdy probíhají tvrdá jednání mezi mezinárodní federací a NHL o účasti hráčů v Soči 2014. Jde o velké peníze, hokejový turnaj je totiž jednoznačně nejziskovějším sportem na olympiádě.
"Byla by velká škoda, kdyby NHL v budoucnu nepovolovala hráčům nastupovat na olympiádách, protože to je sen všech hokejistů. Ať se bavíme s Kanaďanama nebo i s Američanama, tak 99 procent z nich by rádo reprezentovalo svou zemi," řekl Hašek, jenž se stal hlavní hvězdou v Naganu, kde se poprvé objevily všechny velké hvězdy.
"Právě proto je těžké říct, jestli může Nagano něco překonat. Bylo to poprvé v dějinách," poznamenal bývalý gólman na setkání u příležitosti patnácti let od zlatého triumfu.
Na kterého spoluhráče jste se těšil nejvíc?
Já se s některými setkávám pravidelně, ale některé jsem dlouho neviděl. Když budu konkrétní, tak třeba s Ríšou Šmehlíkem, se kterým jsem hrál v Buffalu. Zorganizovat takovou akci byl dobrý nápad, všichni z toho máme radost.
Vy jste byl během turnaje nesmírně oblíbený, lidé vás chtěli za prezidenta. Vnímal jste tehdy na tu dálku, jak moc to bylo silné?
Určitě. Moc dobře jsme věděli, co se tady dělo v České republice, protože už tenkrát existovaly mobilní telefony, chodily nám faxy. Fandili nám i Japonci, cítili jsme to na každém kroku. Ale zopakuju, co jsem řekl dříve: My jsme věděli, že se tady děje něco velkého, ale teprve po návratu jsme si uvědomili, co vlastně Nagano znamenalo pro český národ.
Pořád na Nagano vzpomínáte?
To jsou nezapomenutelné zážitky.
V televizi teď běžely záznamy celých zápasů, koukal jste na ně?
Viděl jsem většinu semifinále s Kanadou a podíval jsem se i na finále. Bylo to vlastně poprvé v životě, co jsem je zhlédnul takhle vcelku. Předtím jsem viděl jenom nějaké šoty. Tentokrát jsem si ale našel čas a udělal si hezký večer.
Co to s vámi po těch letech dělalo? Měl jste mrazení po zádech?
Mrazení po zádech proběhlo v určitých momentech, když jsme vstřelili gól nebo když Robert Záruba křičel "Otevíráme zlatou bránu" a tak dále. Bylo zajímavé sledovat, co jsme pro úspěch museli všechno udělat, jak jsme hráli, že ten hokej byl trošičku jiný než dneska.
V čem se hokej za těch patnáct let změnil?
Dneska se hraje míň hokejkou, víc se bruslí a tolik se nefauluje. Tenkrát bylo faulů... Nejenom z naší strany, ale i z druhé a rozhodčí to nepískal. My jsme byli mužstvo, které se tomu dokázalo přizpůsobit. Hokej se vyvíjí, ale vždycky je důležité mít individuality. Ty jsou vždycky tím rozdílem na vahách.
Už jste vzpomněl Richarda Šmehlíka: stačili jste už zasmát té hokejce, kterou jste mu hned po konci finále roztrhl tvář?
S Ríšou jsme samozřejmě mluvili a ještě spolu budeme mluvit. Víte, my si toho spolu musíme říct tolik, že na tu krvavou scénu ještě nebyl čas. Ono to tehdy nebylo tak hrozné, ta jizva se mu brzy zahojila. Stačily na ní takové ty mašličky, nakonec snad neměl ani žádné stehy.
