Plných 71 let tekla Plzeňanům z kohoutků voda, kterou nečistot zbavoval speciální štěrk a písek v jedné z největších budov plzeňské vodárny. Koncem roku 1997 ale technici vypnuli obrovské čerpadlo, které do budovy v kopci tlačilo každou vteřinou 600 litrů vody z Úhlavy, zamkli masivní vstupní dveře s kováním a budova od známého architekta Hanuše Zápala osiřela.
Desítky betonových nádrží vyschly. V oknech sem tam schází některá z malých skleněných tabulek, někde opadala omítka.
Město proto hledalo využití pro budovu se soustavou bazénků, která zabírá plochu fotbalového hřiště. Co s touhle nezvyklou stavbou? Mělo tu být wellness centrum, pak muzeum historických vozidel. Pokaždé zůstalo jen u nápadů. Zůstávala prázdná a ožívala, jen když se dovnitř dostala exkurze nebo řemeslníci. I tak místy protéká do budovy voda dřevěnou střechou.
"Nalézt využití pro tuto technickou památku bylo velmi problematické. Důvodem je specifičnost stavby, ale i to, že je uvnitř areálu úpravny vody na Homolce," vysvětluje náměstek plzeňského primátora Petr Rund, proč se na oživení čekalo patnáct let.
Život se do budovy v oploceném a hlídaném areálu vodárny vrátil až s prvními dny letošního roku. Zatím tu zní hlavně skřípot štěrku a písku nabíraného a přehazovaného lopatami. Občas spustí i bruska s drátěným kotoučem, když vrací lesk speciálním nástrojům, jež se používaly při čištění písků v bazéncích. Za dva měsíce se sem nastěhují tisíce dravých ryb.
Budovu si za více než čtvrt milionu korun ročně od města pronajalo občanské sdružení Chabal. Jan Mikač ze sdružení říká, že když se do nitra budovy dostal poprvé, jen se beze slova díval na zařízení pro čištění vody z roku 1926, které do Plzně dodala francouzská firma Puech-Chabal.
"Není tu žádná elektronika. Nahoru čerpadla dopraví vodu z řeky a ta pak samospádem protéká kaskádovými bazény dolů. Odtud se teď vrátí do řeky," vysvětluje Mikač.
S Adrianem Terelmešem tu jsou každý den. Ráno jsou v zaměstnání, odpoledne předělávají úpravnu vody v odchovnu ryb. Oba jsou totiž náruživí rybáři a specialisté na lov dravých ryb takzvanou přívlačí, dokonce v tom závodili.
"Oba jsme blázni do ryb. Prvních čtyři až pět tisíc sivenů sem chceme nasadit koncem března. Postupně by tu měl být okounek, štika a další druhy. Tyto ryby bychom pak chtěli nasazovat do míst, kde se konají závody v lovu přívlačí. Uvidíme, jak to tu půjde. Než začneme napouštět vodu, je před námi ještě spousta práce. S technikou se sem nedostanete, všechno musíme dělat pěkně ručně. Jsme tu teď takoví dva nevolníci," říká s nadsázkou Jan Mikač.
Teorii mají zvládnutou, zároveň ale říkají, že až první rok chovu jim ukáže realitu.
"Za rok budeme vědět, jestli to nebyl úlet, jestli je projekt životaschopný. Jak to ryby snášejí. Možná budeme muset řešit nějakou přídavnou filtraci na vodu z řeky, prokysličení, třeba budeme muset něco dělat i s teplotou vody,“ opatrně vypočítává rizika, o kterých vědí. Další mohou nadšence překvapit.
Nájemci předpokládají, že do budovy budou i nadále chodit exkurze, a to nejen architektů. O tomto technickém skvostu ve vodárně kromě zasvěcených věděl málokdo, protože je za plotem přísně hlídaného areálu.
To bylo ale zároveň pro stavbu i technologii obrovským štěstím, protože by jinak už asi vše kovové bylo dávno rozkradeno.
