Jak se co dělá
Sledovat další díly na iDNES.tvNa stole před námi leží 4,5 milionu korun. Ve zlatě. Když slévač Stanislav Vácha přesypává poničené zlaté šperky do tavícího kelímku, cítím já i kameraman takové jemné mrazení v zádech.
"Jaký to je pocit, dotýkat se takového množství zlata," ptáme se zvídavě a trochu hloupě pana Novotného, který má na starosti výrobu zlatých granulek (odborně granálií) ze zlatého písku. "No, takový obyčejný," odpovídá nám po chvilce váhání a mně dochází, že ptát se v Safině na jakékoliv podobné otázky, ať už ohledně platiny nebo třeba stříbra, je prostě nesmysl. Každému z vyškolených odborníků projde denně rukama několik desítek kilogramů drahých kovů v nejrůznějších podobách.
Zlato tady najdete i na smetáčku, který se pečlivě balí do plastového pytlíku, aby ani miligram kovu nepřišel nazmar. Vniveč nepřijde nic, ani šupinky zlata, které by teoreticky mohly spadnout na zem nebo se zachytit na pracovních oděvech. Podlahu čistí speciální stroje s lapači kovů, stejně tak oblečení se pere ve speciální prádelně, kde se drahé kovy zachytávají.
"Skládka odpadu"
Všechno začíná ve skladu výkupu. Na první pohled to vypadá jako sklad úhledně srovnaného harampádí. Různě zohýbané plechy, tištěné spoje ze starých počítačů, nevzhledné šedivé kovové kvádry, desky, tabule a válce. Mít něco takového doma, určitě to vyhodíte. Jenže to, co tady před námi leží a omylem by skončilo v popelnici, je zlato. Zlato, platina, stříbro. Desítky kilogramů drahých kovů. Právě sem přijíždějí firmy, ale i jednotlivci, od kterých společnost SAFINA, a.s. odpad s obsahem drahých kovů vykupuje. Najdete zde klenotnický odpad i kaly plné stříbra z průmyslových podniků. Tady začíná i cesta zlaté investiční cihly.
Odpad s obsahem drahých kovů má mnoho podob. Vlevo základní desky z počítačů a serverů, vpravo zlaté opotřebované polotovary.
Aby bylo vůbec možné odhadnout, kolik zlata (nebo jiného kovu) v různorodém odpadu je, musí se nejprve provést takzvaná homogenizace. Při ní se odpad roztaví do slitku, ve kterém je podíl obsažených kovů všude stejnoměrný.
Nyní stačí odebrat vzorek, poslat jej do laboratoře a zákazník už ví, zda šperky po babičce byly opravdu z čtrnáctikarátového, nebo jen kočičího zlata. Tavení netrvá déle než třicet minut a je samozřejmé, že zákazník je u procesu přítomen, aby měl jistotu, že opravdu všechen materiál, co přinesl, je roztaven do slitku. S analýzou v laboratoři (u zlata se provádí takzvaná kupelace) celá akce nepřesáhne tři hodiny.
Odvrtávání vzorků ze slitku vytaveného z odpadu.
Získaný vzorek je přesně zaevidován tak, aby nedošlo byť jen k minimální ztrátě.
Postup je z pohledu zákazníka podobný jako v palírně. Tam přivezete jablka a dostanete za ně pálenku. Do Safiny přivezete zlato (nebo jiný drahý kov) a dostanete zlatou cihlu (nebo jiný výrobek). Ta pochopitelně není vyrobena přesně z toho zlata, které jste přivezli (to ta pálenka také většinou ne), ale díky provedené homogenizaci a rozboru vzorku máte naprostou jistotu, že dostáváte shodný ekvivalent.
Podobné je to například u zlatníků, kteří sem přivezou "zlatý odpad" a odvezou si zlaté polotovary (pruty, desky, dráty, atd.), ze kterých zase mohou vyrábět šperky. Je to uzavřený koloběh.
Tekuté zlato rozpuštěné v lučavce královské v rukou vedoucí laboratoře Jany Komínkové. Zlato se do laboratoře během výroby vrací ještě nekolikrát. Musí být totiž zaručena jeho naprostá čistota - tedy to, že v materiálu je 99,99 % zlata.
Tekuté zlato v laboratořiVe vzorku zlata převedeného do roztoku se analyzuje metodou optické emisní spektrometrie s indukčně vázaným plazmatem obsah nežádoucích příměsí, jako je například měď, železo, olovo nebo také stříbro a platina. Obsah těchto prvků nesmí v součtu překročit 100 miligramů na kilogram materiálu. Při analýze je z roztoku generovaný jemný aerosol vnášen do argonového plazmatu o teplotě 6 000 -10 000 K. Za těchto podmínek se rozpouštědlo okamžitě odpaří a zanikají chemické vazby v molekulách přítomných sloučenin. Energie v plazmatu je dostatečná k tomu, aby došlo k vybuzení elektronů přítomných atomů do vyšších energetických hladin. Protože tento excitovaný stav atomu je nestabilní, vrací se vybuzené elektrony zpět na původní energetickou hladinu a přitom je emitováno (vyzářeno) světlo o přesně definované vlnové délce. Intenzita tohoto záření dopadající na detektor pak vypovídá o obsahu měřeného prvku ve vzorku. |
Kapalné zlato v baňce a zlatý písek
Zlato projde tavírnou několikrát. Poprvé ještě spolu s odpadem při homogenizaci a podruhé, když se ze slitku již ryzího zlata vyrábí finální polotovar (pruty, dráty, tabule, válce, atd.) nebo třeba zlatá cihla. Než však přijde na řadu druhé tavení, je potřeba takzvaně vyrafinovat ze směsi drahého kovu a odpadu právě jen ten drahý kov.
Za použití lučavky královské se ze zlata a všech příměsí stane nejprve tekutina a pak redukcí oxidem siřičitým získáme čisté zlato. To se vysráží ve formě zlatého písku.
Rafinace může probíhat několika způsoby. V Safině k ní v případě zlata využívají lučavku královskou, které se také říká královská voda a je známa již od 14. století. Tato žlutohnědá kyselina rozpustí všechny příměsi, které se během procesu dají poměrně jednoduše oddělit (různými způsoby redukce). Na konci je ryzí zlato, respektive zlatý písek s čistotou 99,99 procenta.
Královská voda Dýmavá žlutohnědá kapalina používaná pro rozpouštění obtížně rozpustných prvků, vzácných (královských) kovů. Směs koncentrované kyseliny dusičné a kyseliny chlorovodíkové. Do roku 1997 byla jediným známým rozpouštědlem zlata. Zdroj: Wikipedia |
V jednu chvíli je však zlato, stejně jako ostatní prvky při rafinaci lučavkou, kapalné. Této vlastnosti využil za války maďarský chemik George de Hevesy. Aby ukryl před nacisty dvě zlaté Nobelovy ceny Maxe von Laueho a Jamese Francka, rozpustil je v lučavce a zdánlivě obyčejnou tekutinu postavil v baňce na poličku.
Až do konce války si "tekutých" medailí nikdo nevšiml. Nobelova společnost je pak znovu odlila z původního zlata, které de Hevesy z roztoku vysrážel.
Zlatý písek se nasádkuje do kelímku a roztaví v indukční peci. Vpravo jsou už hotové zlaté granulky (granálie).
Z vysráženého zlatého písku nedělají v Safině medaile, ale zlaté granálie (granulky). Písek se takzvaně nasádkuje do kelímku (jednoduše se do něj vysype) a vloží se do indukční pece. Tady se průchodem elektrického proudu zahřeje až na teplotu liquidu (tedy teplotu tání, která je u zlata 1 064 stupňů Celsia). To je teplota, při které je kov tekutý a neobsahuje už žádné pevné částice. Přelitím tekoucího zlata do vody vzniknou ony požadované granulky. Ty už samy o sobě mohou být finálním výrobkem na prodej. My si z nich však vyrobíme zlatou cihlu. Musíme tedy zpět do tavírny.
Tavení v peci se bez ohnivzdorné kukly a rukavic neobejde. Uvnitř je vidět rozžhavený kelímek plný zlata. V tavírně je několik pecí. V jedné se taví znečištěný materiál obsahující drahé kovy, v dalších pak již čisté zlato nebo jiné čisté kovy. Důvod je zřejmý, nesmí dojít ke kontaminaci.
Není cihla jako cihla
Vítá nás poměrně intenzivní pískot. To si píská indukční pec, ve které se znovu taví zlaté granálie. Tentokrát se musí zahřát asi o 100 až 150 stupňů nad teplotu liquidu. To proto, aby při odlévání do formy hmota "nezamrzla". Z jiného důvodu se plamenem předehřívá i samotná kovová forma. Plamenem se začadí, a tím vznikne izolační vrstva, která brání i tomu, aby se horký kov k formě natavil.
Odlévání polotovaru v tavírně: nejprve se nataví drahý kov v indukční peci a současně se předehřeje přelévací kelímek na teplotu tavení daného kovu. Pak se roztavený kov přelije do formy. Dřevěným klackem slévač zabraňuje, aby se do formy dostalo i uhlí. To kryje povrch taveniny proti oxidaci.
Poznáte žhavé zlato od železa?Vizuálně nepoznáte. Oba kovy, zformované do chladnoucího slitku, vypadají spíše stříbrně. Přesvědčit se můžete v přiložené fotogalerii. |
Kelímek, ve kterém se kov taví, bývá vyroben z čistého grafitu nebo z různých směsí. Existují například jílovo-grafitové kelímky. Důvod je zřejmý: materiál musí dobře izolovat, aby kov nechladl příliš rychle.
Na přiloženém videu je také dobře vidět, jak se tavič v tekutém zlatu prohrabuje kusem zuhelnatělého dřeva. I tento rituálně vypadající proces má svůj význam. Aby nedocházelo k nežádoucí oxidaci zlata, je celý povrch taveniny zakryt uhlím. Kousky uhlíků z dřevěné "měchačky" tak procesu jenom prospívají.
Vlevo: již částečně natavené granálie se posléze přelijí do formy a zahřívají hořákem. Na posledním snímku jsou již hotové cihly, které jsme jen pro efekt nechali olizovat plameny.
Výroba zlaté cihličky probíhá podobným způsobem, jen v "trochu" menším měřítku. Vše probíhá na stole za použití jednoho hořáku a výrazně menší pece.
Za pár minut leží na stole opravdová zlatá cihla. S kolegou fotografem si do ní po vychlazení ve vodě oba zkoušíme kousnout. A ono to opravdu funguje. V cihličce zůstávají otisky našich zubů. Je pravá, 24karátová.
Než se z ní však stane investiční cihla, musí si zaletět do Švýcarska. Tam sídlí rafinérie PAMP, která má povolení zlato certifikovat. Teprve v ní dostane cihla finální vzhled a ražbu se značkou, puncem a certifikátem.
Finální podoba investiční zlaté cihly poté, co prošla certifikací ve švýcarské rafinérii.
Zatímco investiční cihla je z ryzího zlata, kov k výrobě šperků většinou ryzí nebývá. Takové zlato je totiž příliš měkké a šperky z něj by logicky takové byly také. Proto se "míchá" slitina se stříbrem, mědí, zinkem, palladiem nebo niklem. Některými oblíbené bílé zlato vznikne právě díky příměsí palladia a niklu.
Na závěr jen pro zajímavost: v posledních třech měsících se výkupní cena zlata pohybuje v rozpětí zhruba 930 až 1 000 korun za gram. Cena je ovlivněna aktuálním fixem na Londýnské burze a kurzem koruny k dolaru.
Vzít si trochu zlatého roztoku domů
Také vás to napadlo? Přelít rozpuštěné zlato z baňky do PET lahve musí být přeci dílem okamžiku. Jenže je tu jedno velké ale. Kromě toho, že podnik je chráněn speciálními bezpečnostními kamerami, strážní službou a namátkovými kontrolami, roztok by stejně neprošel přes citlivé detektory kovů.
Samozřejmě by záleželo na tom, jak silný (nasycený) roztok by to byl. I ten nejcitlivější detektor má totiž nějaký minimální detekční limit. Ten se však u takovýchto profesionálních přístrojů blíží nule. Nehledě na to, že veškerý materiál je přesně evidován a průběžně se provádí bilance stavu.
