Stačilo mě postavit na váhu a nemilosrdně za mnou létala jedna pokuta za druhou.
Ukázka z knihy Pavla Horvátha Můj příběh nekončí |
Michala Bílka moje váha štvala do té míry, že si sehnal manželčin telefon. "Horváthová, prosím," ozvala se Jana na neznámé číslo.
"Tady Bílek, trenér Bílek."
Jana čuchala neplechu, tak chvíli ani nedutala, protože si myslela, že si dělám prču. "Haló, jste tam? Tady Michal Bílek, trenér Sparty. Nezlobte se, chtěl bych vás poprosit o laskavost. Nemohla byste Pavla držet co nejdál od ledničky?"
Než se Jana vzpamatovala, Bílčus prosbu vyšperkoval: "A víte co? Nemohla byste před Pavlem ledničku zamknout?"
"Zkusím ho hlídat ještě víc."
Jenže mě uhlídat nejde. Nejlíp se večeří hodinu před půlnocí, kdy je doma největší klid. Bohužel já sežeru všechno kromě škubánků s mákem a ryb, které mají spoustu kostiček.
Malá Adriana si třeba koupí brambůrky se slaninou, schová si je do spíže a pak celý den trne, jestli jí zůstanou aspoň do večera. Jako bych ji slyšel: "Tatíííí, brambůrky už jsou zase fuč."
Pokud sedím na pohovce, je to v pohodě, jenže jakmile se zvednu a loudám se směrem ke kuchyni, žaludek zavětří laskominu. Stačí, aby na plotně stála studená polévka, ani si ji neohřeju, vezmu velkou lžíci a láduju se rovnou z hrnce.
Hermelín zblajznu a krabičku uložím zpátky na místo, z toho bývá Jana na prášky. Taky by mě trefil šlak, kdyby mi to někdo udělal.
Abych hubnul, musel bych chodit do postele na devátou, protože bych hlad zaspal. Jinak za sebe neručím. "Pavlééé," ozývá se přísný Janin hlas, když slyší, jak rachotím u ledničky. Manželka mě drží zkrátka, ale udržet mě nemůže. Promiň!
Ve Spartě visel na nástěnce papír, na kterém měli všichni hráči změřeno, kolik mají tuku. Ti pod modrou barvou prošli kontrolou lehce, žlutí byli v průměru, na zelené už se muselo dávat pozor a úplně na závěr byla červená sekce. Jednočlenná. Pavel Horváth - hrůza!
(redakčně upraveno)
