Ačkoli jsme na Žižkově byli lepší, dostali jsme dva divné góly. Nakonec nás těšila remíza 2:2, kterou v posledních vteřinách trefil Karel Vácha.
Ambiciózního a mazaného manažera Ivana Horníka muselo naštvat, že jeho tým neudržel výhru, ale proč se pak navážel do rozhodčích? Když o osm let později vypukl skandál s policejními odposlechy, které rozkrývaly mafiánské manýry, byl Horník hlavní postavou.
Ukázka z knihy Pavla Horvátha Můj příběh nekončí |
Zdaleka ne jediný měl špínu za nehty, protože fotbal byl prolezlý korupcí, ale odnesl to ze všech nejvíc. Pár zápasů mi přišlo podezřelých, ale nedovolil bych si tvrdit, že byly ovlivněné. Mohl jsem se jen domnívat. Nenosím růžové brýle, abych si myslel, že ve fotbale je všechno košer, ale samotného mě šokovalo, jaká to byla žumpa.
Pár lumpů dostalo přes prsty a dnes můžu říct jediné: "Zaplať pánbůh, že je to všechno ve zdraví za námi. Už se píská rovina, i když je někdy trochu nakloněná."
Naštěstí přišly na řadu i stovky nádherných zážitků, které smutné nádechy odsunuly do pozadí. Třeba hned můj druhý zápas za Slavii. Hrálo se proti Budějovicím, kopali jsme penaltu a Luboš Kubík na mě houknul: "Hej, mladej, běž ty!"
Horváth v MF DNESMF DNES tento týden exkluzivně otiskuje ukázky z knihy plzeňského kapitána Pavla Horvátha, jež právě vychází. Titul Můj příběh nekončí napsal Horváth s Janem Paličkou, fotbalovým redaktorem MF DNES.
MF DNES v počítačiMF DNES pro iPad a iPhone
"Cože?"
"Jen běž, ta pětka je tvoje."
"Počkat, počkat. Já a na penaltu?"
Luboš proti Žižkovu neproměnil, takže si možná tolik nevěřil. Jinak to byl fotbalista od Boha, tu jeho levačku by mohli tesat do mramoru. Během společného půlroku ve Slavii mě občas pustil k trestňáku. Anebo k penaltě - jako s Budějovicemi.
Kráčím si pro míč, který se válí v budějovické šestnáctce, a přemýšlím: "No nazdar, jestli to nedám, tak mě ti strejcové na hlavní tribuně sežerou vzteky."
Vedeme 1:0, můžu zápas rozhodnout. Anebo pokazit! "Zachovej chladnou nohu, Bombiš. Klid! Takových situací už bylo!"
Balon stál na bílém puntíku a nad betonovou tribunou právě projel vlak do Vršovic. Vypínám. Zapomínám na okolí, nevnímám starou dřevěnou tribunu, na které fandové dupají do rytmu. Jen já, míč, brankář Švantner a za ním síť.
"Šoupnu mu to po levé ruce, utáhnu střelu k tyči. To nechytí. To nemůže chytit." Ne, nechytil. Švantner skočil na druhou stranu a já se mohl zbláznit blahem.
Když nad tím dneska přemýšlím, já vlastně penalty nikdy kopat nechtěl. Ani v Jablonci ne. Trestňáky mě bavily, to je něco jiného. Před míčem stojí zeď, za ní gólman, za gólmanem terč. To všechno musíte překonat, aby balon skončil v síti. Je to výzva. Ale co má člověk z penalty? Ten Kubíkův povel mi změnil část kariéry, zčistajasna jsem se stal penaltovým střelcem.
Když si balon pokládám na puntík, řídím se plánem, který má tři body. Všechny jsou stejně důležité.
Zaprvé: "Najdi si místo, kam to trefíš, a už to nikdy nesmíš změnit."
Zadruhé: "I kdyby se dělo cokoli, zachovej chladnou hlavu. Musíš se úplně oprostit od okolí."
Zatřetí: "Nepospíchej!"
Dřív jsem penalty kopal z rozběhu a prudce pálil do prostoru, který jsem si vybral. Během angažmá v Japonsku jsem pochopil, že stačí dva kroky a pal! Při delším rozběhu je daleko větší prostor pro přemýšlení, což překáží. Věřte mi, mám to tisíckrát vyzkoušené z tréninku.
