Sedmého listopadu jsme se Spartou hráli v Ostravě a já se dověděl, že půjdu poprvé na lavičku. "Tati, připrav si video, možná se dočkáš," volám domů.
"I kdybys tam vlezl na jedinou minutu, bude to obrovský úspěch pro celou Horváthovic rodinu."
Jenže v Ostravě nic. Vraceli jsme se s výhrou 3:1 a já s velkou zbytečnou nulou. Karol Dobiaš, který Spartu v létě převzal, nebyl zrovna člověk, který by mi chtěl vysvětlovat, proč nedostávám čuchnout. Cítil jsem se, jako bych byl jen do počtu. Až po vítězství na půdě Baníku na mě promluvil.
Zrovna jsme nacvičovali standardní situace ze strany, já jako kašpárek stál u tyče a přiletěla na mě strašná pumelice. Kdybych na poslední chvíli neuhnul, hlava se mi rozbije o tyčku. "Uf, to je klika," oddechl jsem si.
Do toho však Dobiaš zaječel: "Co si myslíš? Jak můžeš uhnout? Copak jsi srab? Až budeš hrát zápas, taky ucukneš? Trénuj naplno! Nemysli si, taky jednou na tom place budeš stát."
Ukázka z knihy Pavla Horvátha Můj příběh nekončí |
Seřval mě jako malého psa a já si jen zamumlal pro sebe: "To víš, na mě tady všichni čekají... Přece si nenechám rozbít palici."
Takový Pavel Nedvěd by rozhodně neuhnul. Šel nekompromisně za svým snem.
...
Ani Méďa nebyl abstinent, i když pařil mnohem míň než já. Po jednom mejdanu jsem se dostal až k němu domů. Vnutil jsem se: "Nechce se mi až do Modřan. Přespím u tebe, jo?" Nebyla to ani tak žádost jako spíš oznámení.
Pavel, tehdy svobodný, bydlel v paneláku v Kyjích. Měl garsonku ve stejném patře jako spoluhráči Martin Frýdek nebo Honza Sopko. Museli jsme být dost hluční, protože o půlnoci zadrnčel zvonek.
"Hoši, paříte?" ozval se důrazný stoper Sopko. Měl žízeň a chtěl se připojit.
Méďa otevřel dveře a mně došlo: "Jé, já neřekl mámě, že nepřijdu domů. Musím jí zavolat, aby neměla strach."
V Nedvědově garsonce telefon nebyl, tak se Soptík nabídl: "Pojď ke mně, telefon najdeš v rohu ložnice na nočním stolku."
Jak já mohl být tak naivní? Vejdu do bytu, rozsvícená předsíň, všude jinde zhasnuto: "Musíš támhle do ložnice, Horvi," ukazuje Sopko na pravé dveře.
Otevřu temnou ložnici, vidím prd, rozsvítit nebylo kde. Vlezu na postel a bručím: "Kde máš ten telefon? Nic tu není."
"Musíš do rohu, vole. K nočnímu stolku."
Překulil jsem se přes postel, zašátral rukou na stolku a žuchla na zem knížka, jinak nic. "Do háje, děláš si srandu nebo co?" Vtom jsem zavadil o čísi ruku a pode mnou se rozhýbaly cizí nohy.
Najednou křik: "Pomooooc! Zloděěěj!" Soptík mi jaksi zapomněl oznámit, že mu v ložnici leží i partnerka. Zatímco hoši se ve dveřích chechtali jako pominutí, já z toho leknutí dostal kopřivku.
Nad ránem mě přepadl strašný hlad. To už jsem si radši rozsvítil, abych zase nerajtoval na cizí paní. "Paráda, kastrůlky na sporáku. To bude pošušňání," pomyslel jsem si v Nedvědově kuchyňce.
Bez ohřívání jsem všechno zhltal a šel znovu spát. Ráno mě štípalo svědomí, tak jsem se přiznal: "Méďo, nezlob se, já měl šílený hlad, vyžral jsem ti kastrůlky."
"Proč bych se zlobil? To bylo stejně jídlo na vyhození."
Aha, tak jsem u budoucího držitele Zlatého míče vyluxoval všechno staré jídlo a jelo se dál.
