Nejdřív mám okusit tu u vysoké pece, v níž se taví ruda a která vydává zvuk jako tisíce malých plynových topení. Scházíme k místu odpichu, kudy za chvíli potečou tuny železa. Je potřeba naplnit rameno, které ucpává výtok, speciálním tmelem.
Do otvoru futruju velké těžké brikety, a pak už je vše připraveno k odpichu, tedy k vypuštění obsahu vysoké pece do torpédomísičů, vagonů, které čekají ve spodní části budovy na svůj příděl svítícího materiálu. Železo do nich bude mířit otevřenými koridory, které mají pro případ potřeby těžké ocelové "pokličky".
Začátek odpichu doprovází rozstřik, jako laik bych ho popsal jako novoroční ohňostroj. Na oko famózní podívaná. Je potřeba "prošťouchnout" odtokovou cestu. Dostávám dlouhé bidýlko a mířím do kabinky ve spodní části vysoké pece a snažím se usnadnit průchodnost železa. Během sekundy jsem na kost zpocený a v obličeji mám pocit, jako bych ležel celý den na lehátku u moře. Tak lehké to ale chlapi na vysokých pecích opravdu nemají.
Ocelárny: velká výzva
Z vysokých pecí míří železo i do oceláren, kde se mísí se šrotem a taví na ocel. Obrovská hala, po níž na jeřábech putují velké nádoby plné oranžové bublající směsi, ve mně vzbuzuje pocit autority. Jen představa, že se jeřábníkovi nepovede nádobu dobře umístit, je děsivá. Prý se to tu ale ještě nestalo, uklidňují mě kolegové.
Těžká dřinaReportérova muka můžete na vlastní oči sledovat ve čtvrtek 11. října od 20:15 v pořadu Těžká dřina na televizní stanici Prima Cool. |
Dostávám nehořlavý plášť, štít, rukavice a mířím na můstek, kde probíhá čištění nádob, takzvaných pánví. Vyzděný "kelímek" o velikosti dvou cisteren nákladního auta je potřeba v místě odtoku po každém vylití vyčistit. K tomu slouží rozpálená tyč, do níž je vháněn kyslík. Do rukou beru madlo, našroubuju na něj několikametrovou tyč a práce může začít.
Jenže hlásím první problém. Kvůli tíze tyče a jejímu ohybu se nemohu trefit do otvoru, který má asi tak velikost hrnku. Jiskřící konec tyče proháním po celém obvodu pánve, ale zbytečně. Jako začátečníkovi mi musí pomoci navést tyč do otvoru obsluha. Pak už jen cítím, jak na mě stříká železo, lépe řečeno, litry hmoty o teplotě patnáct set stupňů, které mi odlétávají od štítu.
Jako Jackson a Gagarin dohromady
Z oceláren mířím na šrotiště, kde je potřeba velké kusy slitin "rozpálit" na menší, aby se vešly to tavicí linky. Už příprava mě lehce vyvádí z klidu. Dostávám nehořlavé montérky, na ně navlékám rukávy z tlusté kůže, přes které mi ještě upevňují těžkou koženou zástěru. Na boty dostávám lesklé návleky, které by mohl závidět i Michael Jackson. Nakonec helmu jako po Gagarinovi.
Má to svůj důvod, práce se podobá čištění pánve v ocelárnách, jen rozstřik, který vzniká pálením, je několikanásobně větší. Do rukou beru "kord", šroubuji na něj tyč, tentokrát dvojnásobně dlouhou. Naštěstí k ní dostávám i vidlici, o níž ji mohu opřít.
Kolega mi konec tyče zapaluje acetylenovým hořákem a můžu do boje. Už při prvním kontaktu s materiálem dostávám přímý zásah. Bude ale hůř. Tyč postupně ubývá, takže se ke zdroji lávy a hrozící bolesti z popálení přibližuji každou sekundou. Tyč se mi lehce rozhoupe, zasouvám ji hlouběji a v tu chvíli na mě letí obrovská smršť. K mému překvapení ale oblek chrání tak dokonale, že pociťuji jen žár. Žádné spálení. Takových dávek dostávám desítky a nakonec si pocit dobyvatele rozpáleného pekla užívám.
