Je 6. březen a razítko v našem pase potvrzuje, že malý tichomořský státeček Samoa, dříve také Západní Samoa, se na další tři měsíce stane naším domovem.
Samoa, která je na rozdíl od nedaleké Americké Samoy samostatným státem, leží asi hodinu letem východně od Fidži, hned za datovou linií. Tvoří ji dva ostrovy o rozloze necelých 3 000 km², velkých pro představu asi jako Karlovarsky kraj.
Menší z ostrovů se nazývá Upolu a nachází se na něm většina osad a vesnic včetně hlavního města Apia, disponujícího letištěm. Větší a méně rozvinutý ostrov Savaii je vzdálený přibližně dvě hodiny cesty trajektem, který ostrovy spojuje asi osmkrát denně.
Po obvodu ostrova Savaii vede celkem kvalitní silnice (stavba silnic a pivo jsou dvě velká dědictví po koloniální nadvládě Německa), podél níž jsou rozmístěné všechny obce, osady a malé vesnice. My jsme se usadili ve vesničce Salealua, vzdálené asi pět kilometrů od našeho "pracoviště" ve vesnici Fagamalo. Právě ve Fagamalu je v provozu jediná potápěčská škola na ostrově, Dive Savaii. Tady nás během dalších tří měsíců čekal výcvik na PADI DiveMastera neboli potápěčského instruktora. Výcvik, který obvykle trvá sedm dní, jsme měli rozložený na tři měsíce. Byli jsme tady totiž na stáži a místo toho, abychom za kurz platili, jsme si ho odpracovali a mohli se tak blíže seznámit s provozem potápěčského centra.
Globalizace na Samoi
Tip na dovolenouLáká vás exotika? Vybírejte z pestré nabídky zájezdů na dovolena.iDNES.cz. |
Byl to malý podnik. Naším šéfem a mentorem byl Fabien, instruktor a majitel Dive Savaii v jednom, původem Francouz z Normandie. Seznámili jsme se s ním a jeho manželkou Flavií, původem z JAR, a dcerou Chloe během našeho krátkého výletu na Savaii v listopadu 2009, kdy také padly první zmínky a plány pro náš návrat na ostrov.
Dalšími členy týmu byli Leo a Fred, místní chlapci z nedaleké osady Safotu. Zatímco naše povinnosti se vztahovaly hlavně k potápění a běžnému provozu potápěčského centra, Fred a Leo měli na starost loď a přesun potápěčského vybavení a vzduchových lahví na loď a z lodi zpět do obchodu.
Co se týče práce jako DiveMaster, není asi třeba rozvádět, že jde vlastně o koníček, který je člověk "nucen" dělat šest dní v týdnu v azurově modré vodě teplé 28 °C.
Protože jsme to do práce měli jen pět kilometrů, jezdili jsme tam každý den na kole. Na tři měsíce nám je zapůjčil jeden z místních podnikatelů, domestikovaný Rakušan Andy. Vlastnil ve Fagamalu malou pizzerii, kterou provozoval se svou samojskou manželkou, a kromě toho pronajímal turistům jízdní kola.
Loď firmy Dive Savaii zakotvená přímo na pláži před resortem LeLagotto.
Luxus v bungalovech a "čestné občanství"
Původně jsme měli bydlet na pláži v klasickém fale, tedy malé chatrči z bambusu a větví kokosových palem, která byla naším domovem při naší první návštěvě. Vzhledem k délce pobytu nám byly nabídnuty jako alternativa Lagoon bungalows, které jsme si familiárně přejmenovali na Sheryl's place podle majitelky a naší adoptivní mamky Sheryl.
Samoánci jsou velice laskavý, přátelský a pohostinný národ, a tak jsme se během pár týdnů stali členy rodiny a jelikož jsme byli jediní běloši ve vesnici, tak vlastně i "čestnými občany". Všichni nás i naše jména znali. Při naší každodenní cestě do práce a zpět domů nás místní děti nikdy nezapomněly zdravit máváním a voláním "bye bye". Jelikož náš den od pondělí až do soboty začínal kolem půl sedmé ráno, tak jsme si v neděli rádi přispali, což vesničané věděli a chodívali se na nás po ránu před návštěvou kostela dívat, jak vyspáváme.
Tento východ slunce jsem vyfotil poté, co mě vzbudilo zemětřesení o síle 5,5 stupňu Richterovy škály. Nebyl jsem si toho však vědom až do chvíle, kdy mi to o pár hodin později sdělili místní obyvatelé.
Kostely a rituály
Nedělní návštěva kostela je na Samoe přirozenou samozřejmostí a není neobvyklé, že jedna rodina v neděli navštíví hned několik kostelů a několik mší nezávazně na tom, zda jsou katolíci, protestanti či jiného vyznaní. Nedělní dopoledne a návštěva kostelů jsou více společenským než církevním rituálem. Samoánci se vždy obléknou do bílého, což krásně kontrastuje s jejich snědou pletí, a ve skupinkách se schází u svatostánků.
Za místní výstavní zděné kostely by se nemusela stydět leckterá česká vesnice. Samoánci jsou zvyklí přispívat církvím notnou částí svých příjmů. Málokdy se však jedná o příjmy ze zaměstnání, kromě několika resortů a státních dopravních podniků je na Savaii o zaměstnavatele nouze, a tak většina příjmů sestává z podpory od příbuzných žijících v zemích jako je Austrálie nebo Nový Zéland.
Rybáři kolem půlnoci loví ryby v laguně před bungalovem. Tropická bouře v dáli je zjevně vůbec nerušila.
Samoa je snad jediný stát, který nemá žádné zákony na ochranu mořských želv.
Pravě Nový Zéland je největším obchodním partnerem Samoy a díky tomu došlo na Samoe v poslední době k zásadním změnám. Mezi největší patří změna směru jízdy na vozovkách od konce roku 2009. Samoánští vládní úředníci se rozhodli následovat novozélandský příklad a uzpůsobit silnice vozům dováženým ze Zélandu a Japonska, a tak se dnes na Samoe jezdí po levé straně silnice. Přestože to byla změna jistě dlouho plánovaná, na některých místech ostrova se zdálo, že k ní došlo ze dne na den, silniční značky byly jen otočené do protisměru, avšak už ne přesunuté na druhou stranu vozovky.
Další změnou byl přesun na druhou stranu datové linie. Vzhledem k jiným časovým zónám mezi Samou a Novým Zélandem přicházeli totiž úředníci i obchodníci o celý pracovní den, a tak Samoa v roce 2011 vypustila jeden kalendářní den (30.12.) a do roku 2012 již vstoupila o den dříve na jiné straně datové linie. Zajímavé je, že se tak nestalo poprvé. Před 119 lety Samoa učinila podobný krok, jen opačným směrem v naději, že tak dopomůže obchodu s USA.
Přestože většina vesnic leží na silnici vedoucí po pobřeží okolo celého ostrova, stačí udělat jen pár kroků za vesnici a člověk se ocitne v nedotčeném deštném pralese. Banánovník roste téměř všude a tak je mnohdy zvykem, že na autobusových zastávkách podél ostrova visí ohromné trsy dozrávajících banánů pro čekající cestující… nemusím tedy jistě dodávat, že papája a banány byly velkou součástí naší stravy.
Vstupní portál kostela ve vesnici Seleaula, který pohřbila láva ze sopky Matavanu.
Tahla stonožka mě kousla do nohy, když jsem v noci vstával z postele.
Fa'a Samoa
Do divočiny vnitrozemí vede jen málo neupravených cest, a tak je tato část ostrova, až na občasné plantáže kokosových palem, téměř nedotčená. Výjimku tvoří jen několik míst přístupných turistům, jako např. lávové jeskyně či vyhaslý kráter sopky Matavanu, která při poslední erupci v roce 1911 lávou pohřbila několik vesnic a vytvořila 13 km dlouhé lávové pole až k pobřeží.
I v těchto případech se však jedná o "neatrakce", kdy se vstupné, pokud se nějaké vůbec vybírá, platí náčelníkovi vesnice, na jejímž území tato lokalita leží, a případnému průvodci, který se však obvykle vyskytuje úplně jinde než na místě, které jste přijeli navštívit... Za celou dobu pobytu jsme narazili jen na jednoho, říkal si Craterman a měl na starost přístup ke kráteru Mt. Matavanu. Bydlel kousek od sopky, asi sedm kilometrů od vesnice, ze které ho vyhostili za přílišnou oblibu marihuany, jak vidno, pronásledované rostliny v různých koutech světa.
To, že se na ostrově nemůžete na mnoho věcí spolehnout, je nejspíš součásti Fa'a Samoa, neboli samojského způsobu každodenního života. Základními pilíři, které každý Samoánec uznává, je rodina, komunita a církev. Pak už jde je o to, udělat co nejméně a s co nejmenším vynaložením sil, nejlépe však brzo ráno, kdy ještě není takový hic. Po ranní šichtě následuje odpolední siesta, a pak se to navečer musí dobře zajíst.
A když dojde na jídlo, nelze opomenout nějaké ostrovní speciality. Patří mezi ně 'oka', syrová ryba naložená v kokosovém mléce a zelenině, 'luau', selátko pečené v palmových listech v podzemní peci z lávových kamenů nebo chobotnice nakládaná v kokosovém mléce a vlastním inkoustu. Takové dobroty se podávaly každý pátek večer v resortu LeLagotto při tradiční FiaFia, slavnosti s místní kuchyní a tradičními samojskými tanci. Pro nás to byla vždy vděčná podívaná, jelikož jedním z tanečníků byl Leo z našeho dive centra.
Při FiaFia místní tanečníci a tanečnice vesele zpívají a tancují, většina tanců a písní má určitý příběh. Jde vlastně o takové divadlo, většinou se odehrává až po jídle.
Samotné potápění se odehrávalo v laguně před Le Lagoto. Celkem zde bylo asi osm různých míst, na která jsme se lodí přesouvali z pláže od resortu. Nejpopulárnějším místem byl vrak misionářské lodě jménem Juno s třemi stěžni. Potopila se na korálovém útesu na vnějším okraji Lelepa Bay v roce 1881, dnes ji tudíž pokrývají koráli a stala se z ní oáza barevných rybek, želv a potápěčů. Naším oblíbeným místem byl Canyon, kde se pod vodou v hloubce 10–25 metrů setkávaly dva různé kaňony, mezi nimiž se skrývalo několik jeskyní.
Tři měsíce nám utekly příliš rychle a začátkem června jsme se přes Nový Zéland přesunuli do Kanady. Bílé písčité pláže, azurovou vodu s želvami, kraťasy a potápěčské vybavení jsme vyměnili za krásné hory, ledovce, všudypřítomné medvědy, zimní bundy a snowboardy. Na další dva roky se naším domovem stalo městečko Whistler v Britské Kolumbii. A o tom zase příště.
