Ačkoliv olympijské stadiony v Tokiu vznikly pro hry v roce 1964, dodnes některé z nich patří k architektonickým skvostům. A nikoli jen v Japonsku. Slavný architekt Kenzó Tange totiž dodržel svou zásadu, že se nemá architektura distancovat od sochařství.
Oba nové stadiony v Tokiu vznikly v místech, která poznamenala historie. Stejně jako v Londýně i zde se stavělo v bývalé průmyslové zóně. Továrna Mitsubishi v těchto místech vyráběla motory pro letadla, která napadla Pearl Harbor.
Po roce 1945 továrna ustoupila bytům postaveným americkou armádou pro rodiny vojáků. Čtvrť dostala jméno Washington Heights neboli Washingtonské výšiny. Bytové domy pak posloužily jako olympijská vesnice.
Kenzo Tange navrhl geniální zastřešení: na šířku 120 a délku 125 m není žádný pilíř ani sloup, jde vlastně o variaci visutého mostu.
Osud dvou olympijských stadionů v Tokiu je tématem další epizody francouzského dokumentárního cyklu Architektura (ČT2 v sobotu 18. srpna v 11:15).
Architektura ve znamení křivek
Pod oběma stadiony je podepsaný Kenzó Tange, architekt, který proslul propojením moderní a tradiční architektury, nositel prestižní americké Pritzkerovy ceny za architekturu. Byl to právě on, kdo výrazně ovlivnil obnovu Japonska po druhé světové válce. Vymyslel například plán obnovy Hirošimy zničené jadernou bombou včetně jejího mírového památníku.
Velký stadion pro plavce a skokany do vody pojal jako variaci na visutý most: sloupy, mezi nimi dvě silná ocelová lana, která drží střechu v podobě listu se žebrovím. To vše bez jediného podpěrného sloupu.
Konkávní tvar dodává střeše stadionu nejen její typický tvar, ale také snižuje náklady na vytápění a chlazení. Objem vzduchu stavby se tak totiž výrazně snížil a také je zde lepší akustika.
Do budovy se vstupuje ze strany, jako kdyby architekt rozhrnul kovový závoj střechy. Tange počítal původně s 25 tisíci diváky, v současnosti jich hala pojme 13 500, zatímco londýnský plavecký stadion od Zahy Hadid (více zde) se 17 500 místy se "smrskne" na 2 500 míst, protože zmizí boční tribuny a nahradí je prosklená fasáda. Kenzó Tange počítal s tím, že bazény nahradí kluziště, ale nakonec stadion začal sloužit jako prostor pro koncerty či velká setkání milovníků aerobiku.
Dřevo kombinuje architekt s ocelovými vazníky, vše působí dojmem neustálého pohybu.
Síla stavby je však dodnes v jejím sochařském pojetí. Kruhová budova vyvolává dojem, že se může zřítit, základna budovy je totiž menší než její střecha, navíc beton vnitřních pater připomíná zčeřenou vlnu, zatímco pohyb střechy zase lodní příď.
Podzemní pasáž spojuje oba stadiony, vedle kanceláří a restaurace je tady i tréninkový bazén, jediný, který stále funguje.
Malý stadion pro basketbal s kapacitou 3 000 diváků slouží původnímu účelu i dnes. Bývá přirovnáván k létajícímu talíři, i zde Tange odmítl použít přímku, vše je ve znamení křivek.
Kenzó TangeNarodil se 4. září 1913 v Imabari na Šikoku v Japonsku jako jedno z osmi dětí v chudé rodině. Architekturu vystudoval na Tokijské univerzitě v roce 1938. K profesi architekta se prý rozhodl poté, co uviděl v časopise práci architekta Le Corbusiera. Je autorem budovy pro Expo 70 v japonské Ósace, které byly považovány za jedny z nejkrásnějších staveb 20. století. V letech 1946 až 1961 vede Studio Kenzo Tange, byl profesorem Tokijské univerzity na oddělení architektury a urbanismu, externím profesorem na Massachusetts Institute of Technology, Cambridge i na Harvard University. V roce 1987 obdržel Pritzkerovu cenu, |
Velký stadion - původně s bazény - měl pojmout původně 25 tisíc diváků, počet byl později zredukován na 13 500 diváků. Dnes se hala používá pro koncerty nebo aerobik.
