Takováhle zpráva mi před pár týdny přistála v mailové schránce: "Ty víš, že ti vždycky se vším pomůžu. Ale tentokrát ne! Najdi si ty holky sama. Nebudu napomáhat tomu, aby o nich vyšla byť jedna jediná řádka v kterémkoliv evropském deníku. Pa, Sergej."
Sergej je novinář. Vynikající reportér listu Kommersant Ukrajina, workoholik, který by sehnal číslo snad i na Baracka Obamu. Přímou linku, samozřejmě.
Už mnohokrát jsme si pomohli, a tak jsem mu napsala i teď. Jestli náhodou nemá číslo na Annu Hucolovou či některou z jejích kolegyň z ukrajinského ženského hnutí Femen.
Ano, to jsou ty dívky, které jako zbraň používají obnažená ňadra. Svlékají se hlavně doma, na Ukrajině. Ale byly i v Rusku, Bělorusku, Turecku, Itálii či Německu. Bojují za práva žen, ale tu a tam se věnují i vzdálenějším tématům, třeba ruské plynové politice. Ať už máte na jejich nahotu jakýkoliv názor, těm dívkám nelze upřít proslulost, která už dávno překročila hranice Ukrajiny.
Sergej je nesnáší. A není sám - později se s podobnými reakcemi setkám ještě mnohokrát. Že prý jsou to hloupé husy. Že po týdnu nevědí, proti čemu protestovaly. Že na sebe jen strhávají pozornost, protože jsou exhibicionistky. A hlavně: že tím pouličním striptýzem hatí práci seriózních organizací a hnutí, které se opravdu snaží něco změnit. Pozor, tohle o Femen říkají i některá ukrajinská feministická uskupení.
Budiž, ale já si na to chci přijít sama. Píšu na všechny adresy a profily na sociálních sítích, které Femen uvádějí na své oficiální stránce. Uběhne pár dní. A pak najednou esemeska: "Dobrý den, tady Anna z Femen. Zavolejte mi, prosím, až přijedete do Kyjeva. Moc ráda se s vámi setkám!"
Leonardo na zdi
Dřív se scházely v kavárně Kupido. Sedávaly u bytelného stolu s očima zabořenýma do notebooků. To bylo jejich pracovní místo, jejich kancelář a konferenční místnost v jednom. Dělaly to tak od roku 2008, kdy hnutí vzniklo.
Teď už mají kancelář!
Lépe řečeno...
V půvabné Michajlovské ulici v centru Kyjeva je takový ušmudlaný průjezd. Na zdi sprejem nastříkané logo Femen. Volám Anně na mobil, že už jsem tu, a ona do třiceti vteřin vybíhá. Má krátké vlasy barvy oranžové revoluce. Hned se omlouvá, že musí ještě něco vyřídit, ať si prý zatím "popovídám s holkama".
Ta kancelář není tak docela kancelář. Spíš suterénní byt, tři místnosti. Je tu posilovací stroj, toho si všimnu nejdřív. Na zemi umělá tráva. Na největší zdi napodobenina slavného Leonardova anatomického obrazu muže, ale tady je samozřejmě vyvedena žena, která navíc drží transparent: Fuck Euro 2012.
Na podlaze pod tím uměleckým dílem leží barvy a štětce a kelímky a hadříky a... ano, tady si dívky malují na svá obnažená ňadra obrázky a píší politická hesla, která pak ukážou při protestu. A když se po akci vrátí, ve sprchovém koutě hned vedle "Leonarda" si je zase smyjí.
"Někdy to jde ztuha. Kupujeme voděvzdorné barvy, aby se nerozmazaly, kdybychom se zpotily nebo kdyby při protestu začalo pršet," říká drobná dívka s dlouhými kaštanovými vlasy.
Jmenuje se Oksana Šačková, je jí třiadvacet a na čele by klidně mohla mít nálepku "Znáte z TV". Protože ona je vedle Anny Hucolové jednou z nejvýraznějších členek Femen. Byla to tahle hubeňoučká Oksana, kdo se letos v únoru ve dvacetistupňovém mrazu svlékal u moskevského ústředí plynárenského gigantu Gazprom a protestoval proti jeho, jak Oksana zdůrazňuje, "vyděračské politice". Byla to ona, kdo chtěl při prezidentských volbách ukrást urnu s hlasovacím lístkem Vladimira Putina a proseděl za to čtrnáct dní v ruské vazební věznici. Byla to ona, koho v Bělorusku mlátili tamní kágébáci (pozor, nejde o omyl či nadsázku, běloruská tajná služba se opravdu jmenuje KGB).
"U toho Gazpromu byla příšerná zima. Měla jsem prsty zmrzlé tak, že jsem si skoro nebyla schopná rozepnout zip. Jenže jak se jednou svléknete a začnete křičet, protestovat, mráz už necítíte. Asi pracuje adrenalin," vysvětluje.
Starat se o muže
Oksana vyrostla na malém městě. Rodiče ji vychovávali k tomu, aby se brzy a dobře vdala, aby měla děti a starala se o manžela a domácnost a... No prostě aby to všechno bylo tak nějak normální. Jenže právě ta skutečnost, že takové smýšlení je na Ukrajině normální, Oksanu přivedla k Femen. A pozor, byla to právě ona, kdo se poprvé na veřejnosti svlékl. Členky hnutí původně demonstrovaly ve spodním prádle. I to pobuřovalo, nehledě na samotný fakt existence ženského hnutí, který připadal značné části společnosti nenormální. A nemorální.
Pak jednou Oksana odhalila ňadra. A bylo. Femen našly svou formu boje, svou značku.
Oksana teď sedí na té umělé trávě, na tenkých natažených nohou má počítač. Čte zprávy a mezitím vykládá o postavení žen na Ukrajině. O tom, že "něžné pohlaví" nikdo neposlouchá, dokonce ani doma, když jde třeba o výběr nábytku. "Jakmile je kdekoliv byť jen jediný muž, má automaticky poslední slovo," říká. Jula a Saša, blonďaté krasavice po Oksanině levici, přikyvují. Ženu nikdo nebere vážně, samy to znají. Vadí jim ta nerovnost na všech úrovních, od domova přes školu až po politiku. Vadí jim výchova ke vdavkám a sporáku, vadí jim sexuální turistika, harašení na univerzitách, domácí násilí. A taky pasivita Ukrajinek.
"Velmi brzy nám došlo, že musíme něco dělat. Že nemůžeme sedět s rukama v klíně. A brzy jsme si taky uvědomily, že to musí být šokující, pobuřující. Jinak si nás nikdo nevšimne. Právě proto, že v téhle zemi nebere ženy nikdo vážně," říká čtyřiadvacetiletá Saša.
Toho docílily. Všimli si jich. Lidé doma i v zahraničí. Ale taky úřady. Nejedna členka Femen už je trestně stíhána, Oksana taky, jak by ne. Ještě štěstí, že Ukrajina není Rusko. Zdejší režim je měkčí a tyhle "topless bojovnice" to vědí. Tudíž se ani nebojí, že by skončily třeba jako ruské aktivistky z Pussy Riot, kterým za "punkovou modlitbu" v moskevském Chrámu Krista Spasitele hrozí sedm let vězení.
Šok rodičů
Jenže nejde jen o trestní stíhání, že? To, co si člověk zažije v kruhu nejbližších, může být mnohem bolestnější než nějaký soud a pokuty. Členky Femen mají své zkušenosti. Nejen těch pár dívek, které tvoří jádro organizace. Rodinnými martyrii si prošly i mnohé z desítek "přidružených", které se jen tu a tam zúčastní nějakého protestu. Zříkaly se jich matky. Otcové do médií křičeli, že jejich dcery jsou labilní hysterky, narkomanky, alkoholičky.
"Já se začala zabývat sociálními tématy někdy v šestnácti. Pak vznikly Femen, přišly topless protesty. Pro rodiče to bylo nepochopitelné. Máma se urazila. Vyhrožovala, že se mě zřekne. Nebo že přijede do Kyjeva, sbalí mi věci a odtáhne mě domů. Křičela, že jsem ostudou rodiny," povzdechne Oksana.
Teď už je to lepší. "Vysvětlila jsem jí, že je to moje životní poslání. Revoluční věc, strašně důležitá. Máma to víceméně pochopila a dneska už se vlastně o mě jen bojí. Hrozně bojí."
A není to snad pochopitelné, že se máma bojí, když dítě mlátí někde v kobce v Bělorusku?
Femen mají v lecčems pravdu. S postavením žen to na Ukrajině vskutku není žádná sláva. Ano, Kyjev je Kyjev, tam žije mnoho moderních, emancipovaných žen západního střihu, se všemi plusy a minusy, které to přináší. Byznysmenky, manažerky, intelektuálky. Mají sice o třetinu nižší platy než muži ve stejných pozicích, ale jsou víceméně nezávislé. Jenže stačí vystrčit paty za město a často dojde na Oksanina a Sašina slova.
Dívky, které jsou v sedmnácti "šlank a šik", už za nějaké tři čtyři roky čekají druhé dítě a ve třiceti jsou z nich oplácané strhané kuchtičky, co o sebe dávno přestaly dbát. Ano, tohle je zjednodušující charakteristika. Ale trefná.
Ptám se Anny, která už si mezitím vyřídila vše potřebné, jak to bylo s její výchovou. Příběh se pramálo liší od toho Oksanina: Malé město. Silný patriarchát. Máma chtěla, aby se Anna brzy vdala. Hodně se hádaly. Křičely na sebe, anebo se naopak spolu vůbec nebavily. Teď je to lepší. Máma se taky "jen" bojí.
Osvobodíme je
Anna je trochu jiná než Oksana a spol. Zakladatelka Femen je taková, no, ano, klidnější. Mluví tišeji, pohybuje se pomaleji, směje se decentněji. Má malého, ohromně chlupatého psa, který jí leží u nohou a očividně je bez nálady. "Zítra má první narozeniny. Že by truchlil kvůli tomu?" směje se Anna a pohladí to miniaturní stvoření po hlavě. Bez odezvy.
Ptám se jí, kde Femen berou peníze. Tohle je dost důležitá otázka, neboť ony soustavně čelí obviněním, že jsou něčím projektem, že je někdo tajně financuje. Anna tvrdí, že si dost vydělají z donorských příspěvků a také prodejem triček, hrnků a dalších věcí v on-line obchodu Femen. Oksana vyrábí takzvané ňadrografie. Namaluje si na hruď logo Femen a pak malbu obtiskne přímo z ňader na tričko. Má to prý úspěch. Anna je mozkem, velitelkou, tmelícím prvkem Femen, ale při prostestech se nesvléká. Proč? "Na to se mě ptají všichni. Jsem už prostě stará umučená ženská," rozesměje se, ale hned zvážní a vysvětluje, že dělá veškerou práci kolem. Včetně komunikace s novináři. "Nemůžeme si dovolit, aby i mě zatkli. Kdo by pak rozeslal tiskové zprávy?" Mimochodem, té "staré a umučené" je osmadvacet.
Femen chtějí osvobodit všechny ženy světa. Nejen Ukrajinky, nejen Rusky a Bělorusky. Třeba i ženy v arabském světě. Když o tom plamenně hovoří, neubráníte se úsměvu. Copak tyto vysokoškolsky vzdělané dívky věří, že si odhalováním ňader vynutí změnu staletých zvyklostí v takové Saúdské Arábii? Oksana má jasno: "Bude to těžké, ale jsme odhodlané bojovat třeba celý život. Všechny ženy světa musí mít právo se svléknout. Jen tak se můžou osvobodit."
