První etapa, plánuju naivně, bude do Mariánských Lázní: Tam je hezky! Odpoledne na tři hodiny zastavím, dobiju baterky a za soumraku budu v Německu... Zcela nereálná vize.
Zde je několik ponaučení pro nezkušené jezdce na jakémkoli druhu kola:
1. Když vyrážíte, nedávejte si krabičku cigaret do kapsy od bundy - mně ta moje nenávratně vypadne už v 6:06 ráno, když se z pražské ulice Londýnská prudce rozjedu na druhý břeh Vltavy.
2. Ještě horší je, když se rozhodnete pro moderní styl cyklojízdy a spoléháte na navigaci, na které potvrdíte možnost "Vyhnout se dálnicím". Dálnicím se vyhnete, ale hlas jakési Američanky vás hned za Prahou začne navádět na cosi, co dálnicí není, ale vypadá to úplně stejně a kola tam rozhodně nemohou. Spěcháte. Netušíte, kudy jet jinudy. A tak to risknete.
Nejste sebevrah, pročež to krosíte po úplném okraji, na hraně příkopu. Skoro nikdo netroubí, jen zhruba každé desáté auto. Nechápete, proč vás ještě nezatkli policajti, a skoro přivítáte, když je po třiceti kilometrech konečně máte před sebou. Honem. Vymyslet taktiku.
Roztomilého už hrát neumím, zbývá mi role blbečka.
- Jé, dobrý den, já zabloudil. Tudy se možná jezdit nesmí.
- To nesmí. Bohužel vám za to musíme dát pokutu.
- A nerozumíte navigacím v telefonech? Počkejte, já si sundám přilbu...
- Nerozumíme. Vy jste nějakej zvláštní, to oblečení, ty vlasy – kam jedete?
- Na olympiádu. A jsem strašně rád, že jsem vás potkal, že mě z týhle silnice pošlete na nějakou menší... Můžu si vás vyfotit na památku?
- To nesmíte, my bysme měli průšvih, že jsme vám tu pokutu nakonec nedali...
Mimochodem, menší silnice začne o kousek později - stará karlovarská. Je ještě mnohem nebezpečnější, jeden kamion za druhým. Na kraji asfaltu díry. Mé kolo váží i s brašnami přes čtyřicet kilo, takže by úplně stačilo, kdybych pod něj jednou spadl.
Začínám být nervní
A za třetí - nespoléhejte na to, že vám bude baterie pomáhat při šlapání kdovíjak dlouho. Já doufám v osmdesát kilometrů, ale jak je kolo těžké, už zhruba na pětašedesátém měním. V tu chvíli je jisté, že do Mariánských Lázní vlastně nemůžu na jeden zátah dojet, tam to je z Prahy sto šedesát.
Začíná pršet, ale vlastně je mi to jedno. Mám tolik důvodů k pláči, že si z nich nemůžu vybrat.
Statistika po prvním dni (cíl v Mariánských Lázních)Ujeto: 165 kilometrů Doba jízdy: 10 hodin Zbývá: 1150 kilometrů Předpokládaný příjezd do Londýna: čtvrtek odpoledne |
Po sto kilometrech mě bolí záda i nohy.
Dopil jsem vodu a nemám čas koupit novou, jen šlapu a šlapu. Elektrokola sice nohám pomáhají, ale jenom do rychlosti třiadvaceti kilometrů za hodinu - když chci jet rychleji, už musím dřít. Přejedu si jazykem po patře a zjistím, že se mi na něm dělají puchýře. Kdesi u obce Chyše začíná překrásná krajina, pšenice voní sklizní, všude samý zajíc, hříbata, srny, ale možná ten stav znáte - jindy byste se dojímali, ale teď jenom zamumláte: debilní srnka.
Vybije se i druhá baterka. Tlačím kolo do kopce. Zjišťuju, že v Mariánkách nějaký maník prodává elektrokola a že je laskavý. Prý mi přiveze ještě třetí baterku. Čekám na něj ve žlutické hospodě. "Tři půllitry limonády, co nejrychleji!" zahuhlám na servírku. Bezděky si v téže chvíli sundám přilbu, pod kterou mi hoří vlasy. V očích té dámy se zjeví směs strachu a nedůvěry. Radši hned platím.
Stovka za šestnáct
Přijede hodný maník Přéma s baterkou a prohlásí, že jsem blázen. Že musím jezdit jinak, pořád jíst a pořád pít. Až prý přijedu do Mariánek, dá mi na cestu různé tyčinky, tuby s kofeinem a prášky proti křečím, bez kterých nemám šanci dojet.
Vždycky mě překvapuje, jak jsou lidi hodní. Já jsem taky hodný, ale většinou nemívám čas nebo sílu, abych to dokázal...
Těch posledních padesát kilometrů už šlapu v halucinacích - vidím třeba, že to mám do cíle ještě osmnáct, pak šlapu pět minut, a na další ceduli opět vidím: MARIÁNSKÉ LÁZNĚ 18.
Dorazím tam v pět. Promočený. Rozhodně neschopný další jízdy. To radši někdy v příštích dnech pojedu nocí, říkám si, abych dnešní ztrátu dohnal.
Bohužel mě čeká ještě jeden úkol.
Jelikož je má cesta olympijská, chci na ní absolvovat desetiboj. První tři disciplíny mě čekají na zdejším atletickém stadionu.
Trenér Viktor se chvíli směje "Takhle zničenýho člověka jsem ještě neviděl...", ale pak se už chová profesionálně. Půjčí mi modré tretry, mám prý zakleknout do bloků. "Svěs tu hlavu pořádně, jako Usain Bolt! Póóózor..." A pak vystřelí z pistole. Divím se, že vůbec běžím.
Z času 15,91 jsem nadšený. Viktor sice tvrdí, že žáci běhají stovku o pár vteřin rychleji, ale to mi je jedno, jdu na dálku. Jak stará baba: 340 centimetrů. To se vlastně do písku jen svalíte.
A koule? Tu vůbec nepochopím. V prstech ji neudržím, má přes sedm kilo. Kdybych ji měl opřenou o krk, urazím si bradu. Takže nevrhám, prostě jen házím. Stydím se to napsat - 499 centimetrů. Obávám se, že za tento výkon nedostanu od rozhodčích ani jeden bod.
Dám kolo do elektřiny a nejspíš bych měl spát.
Nemůžu. Tři hodiny tupě zírám před sebe. Uvažuju, jestli se alespoň na něco z příštích dnů těším.
Nic mě nenapadá.
Za půjčení elektrokola děkujeme Skupině ČEZ
