Česko z nebe: UFO u Středohoří a Sněžka jako rozmarná modelka

  • 71
"Alpy tě ohromí, Karle, ale tohle, to tě dojme. To není země, to je zahrádka," říká o české krajině doktor Skružný alias Rudolf Hrušínský ve filmu Vesničko má středisková. Poté, co jsem obletěl čtvrtinu Čech, můžu se pod to stoprocentně podepsat.

Letiště v Příbrami nás nevítá zrovna přívětivě. Mraky nám cestou k letadlu skrápějí bundy přídělem drobných kapek. "Tamhle to ale vypadá docela dobře," snaží se nás rukou napřaženou směrem na severovýchod uklidnit pilot Jiří Pruša a provádí předletovou kontrolu svého jednomotorového čtyřmístného Cirrusu. Olej, motor, křídla, vrtule. "Nesmí být nikde naštípnutá," přejíždí po jejích hranách rukou. Pak stroj, kterému se na dnešní odpoledne svěříme do rukou, poplácá po křídle. "Tak můžeme," zve nás do kokpitu.

427 Charlie Romeo, dráha volná

Pět minut poté pojíždíme po startovací dráze číslo 24, nos letadla natočen směrem k Brdům. "427 Charlie Romeo, dráha volná," slyšíme spolu s kameramanem a fotografem v intercomu pokyn dispečera. Motor nabírá otáčky, kola se hlasitě začnou prát s dráhou, kdo s koho. Řev v kabině bezvadně tlumí sluchátka, takže si můžeme pomocí intercomu pohodlně povídat.

Česko z nebe

Dupot kol náhle utichá, jsme ve vzduchu. Je 14:21, následující dvě hodiny nás ve své náruči ponese vzduch nad středními a východními Čechami. Cíl: Ještěd a Krkonoše, uvidíme, co nám počasí dovolí.

Otočka vpravo. Celkem brzy pochopím, že při náklonu do zatáčky nemá cenu s letadlem zápolit a poddávám se mu. Brdy necháváme na levoboku a míříme na sever. V kabině je nejdřív dost vedro, ale chvíli po startu už větráky nabírající vzduch zvenčí klima v letadle dovedou do příjemného stavu. Nad Sněžku bychom měli doletět přibližně za hodinu.

Žádný strach, letadlo má padák

První turbulence, letadlo mě lehce nakoplo do pozadí. "To nic, to jsou jen stoupavé proudy," uklidňuje nás pilot. "A kdyby něco, žádný strach, tohle letadlo má vlastní padák," dodává. Není to od věci, v čerstvé paměti máme proudový letoun L-29 Delfín, který se nedávno zřítil při vyhlídkovém letu. Cirrus padák skutečně má, není to vtip. Pruša se směje a ukazuje páku, za kterou když se zatáhne, vystřelí se padák, jenž unese celé letadlo a posadí ho na zem.

Náš kameraman, který sám sportovně létá, je z Cirrusu u vytržení: "To je úžasný, to je úžasný," opakuje několikrát při pohledu na moderní navigační přístroje a počítačové displeje.

Poznejte místo z fotky, vyhrajte knihu

Soutěž běží od 18. 7. - 19.7. ODPOVÍDEJTE ZDE (nikoli v diskuzi). Ze správných odpovědí vylosujeme tři výherce, kteří získají knihu Abeceda reálného socialismu od Jiřího Pruši.

To je ona, soutěžní fotka... Co je na ní?

Karlštejn: Chcete mě?

Míjíme Dobříš. "Shakespeare? Dva zámky, plný spisovatelů!" naskakuje mi mimoděk dialog Jana Wericha a Miroslava Horníčka z jedné z jejich slavných forbín. Právě dobříšský zámek, mekku tehdejších nomenklaturních spisovatelských kádrů, měl Werich ve svém srovnání s Shakespaearem na mysli. Mimochodem, na Dobříši "dohnal" Vladimír Mišík Josefa Kainara a ten tu pro něj napsal některé skvostné texty na album Kuře v hodinkách.

Chvíli na to po pravé straně vyhlédne ze zátočin Berounky Karlštejn. Z výšky působí bezbranně, schoulený v lesích nad řekou, člověk by si ho nejradši vzal domů jako domácího mazlíčka a staral se o něj. Chvíli nato podlétáme přistávací koridory ruzyňského letiště, zrovna smůla, nic neletí. Představa, že potkáme ve vzduchu Airbus, bere za své.

Karlštejn

Dobříš

Pod námi Karlovarská dálnice, která namísto ve Varech končí v Novém Strašecí, napravo Kladno, v dáli Buštěhrad Oty Pavla. Jiří Pruša svěřuje letadlo autopilotovi a vysvětluje nám, co tahle mašina všechno umí. Místo klasických budíků vévodí palubní desce dva monitory, které podávají informace o výšce, rychlosti, venkovní teplotě, na radaru můžeme sledovat, co se děje kolem nás. Neděje se nic, počasí se smilovalo a nabídlo slunečné nebe, slušný dohled kolem padesáti kilometrů, i když obzor je hodně mlhavý. Na monitoru můžeme sledovat trasu, kudy letíme, směr, kam míříme, a na displeji i výšku okolní krajiny. Nad plackou středních Čech mapa vypadá dost podobně jako běžná internetová mapa, později ale žlutě a červeně zobrazí vše, co je nebezpečně blízko nebo výš než my.

Říp jako UFO

Po dvaceti minutách letu první důležitý cíl, hora Říp. Shora vypadá jako létající talíř zaparkovaný v polích. Hora jako trup, soustředné kružnice polí kolem úpatí jako střední pás mimozemského stroje. "Obletíme ho, ať si ho můžete pořádně vyfotit," hlásí pilot do sluchátek a naklopí Cirrus do pravotočivé, na moje gusto trochu nekonečné zatáčky. Přesto se poddávám náklonu a oblet zelené čepice Řípu si užívám. V oparu severozápadně od něj spíš tušíme než vidíme homole Českého Středohoří, to už se ale rovnáme do původního směru a míříme k Bezdězu.

Hora Říp

Rychlostí 250 km v hodině na Ještěd

Další hlavní cíl, Ještěd, je ještě pár desítek kilometrů před námi. Vyrážíme k němu od Řípu rychlostí kolem 250 kilometrů za hodinu. Venku, ve výšce 800 metrů, je deset stupňů nad nulou, zleva se k nám blíží šedobílá masa mračen. Míjíme její poslíčky – na cáry natrhané, několik desítek metrů vysoké, střídavě ostře bílé i temně šedé mraky. Jako když ve zpomaleném filmu míjíte peřinu, která někomu při větrání ulétla z balkonu a vítr ji rozcupoval na kousky.

Šedobílá stěna mračen za poslíčky působí impozantně, ale proti té, co na nás čeká v Krkonoších, je to jen legrace. Připouští vodu do Máchova jezera, které shora vypadá jako Jedličkova louže z knížky o kocouru Mikešovi. Šály deště nám jezero za chvíli vzaly z očí celé, máváme Bezdězu, který si užívá poslední chvíle bez vody, a letíme dál.

Sotva z téhle Uplakané Lhoty vyletíme, třicet kilometrů před námi se zaleskne věž Ještědu. Za chvíli jsme u něj, vidíme ho z úhlu, který se běžnému smrtelníkovi naskytne jen málokdy. Tady nám počasí přeje, Ještěd se zrcadlí ve slunci. Za ním Liberec i s Jabloncem, nad nimi se zvedají Jizerky. Je po dešti, z hor stoupají trhance běloskvoucí vaty mraků. Ještěd si musíme užít pořádně, obletíme ho hned dvakrát. Do útrob vysílače právě zajíždí lanovka, jinak je tu pusto.

Ještěd

Vodní nádrž Bedřichov

Krkonoše, jeden černočerný mrak

To už se ale blížíme k hlavnímu cíli letu, Krkonoším. Rozhodujeme se naletět je od západu, abychom si mohli prohlédnout také Jizerské hory. Pohled na ně je úchvatný. Sytá zeleň lesů, vodní plochy, rašeliniště. A do toho stoupající pára a bělostná mračna. Je 15:24, po hodině letu se blížíme k Jizeře, které obě horstva odděluje.

Naše nejvyšší hory nás ale na rozdíl od Ještědu a Jizerek nevítají zrovna s otevřenou náručí. Původní plán, vystoupat přes Čertovu horu a Plešivec nad pramen Labe bere za své – západní Krkonoše jsou jeden černočerný mrak. Vletět do něj by bylo šílenství. Odkláníme se tedy k jihu. Až po Liščí horu vidíme po levé ruce jen tmu. "Dneska to na Krkonoše nevypadá," říkám do mikrofonu. "Já bych to neviděl tak beznadějně, ještě nejsme na konci," nevzdává se za kniplem Jiří. Za chvíli se ukáže, že má pravdu. Šedočerná vodní masa zničeho nic končí, objevuje se věž vysílače na Černé hoře. Krkonoše nám přece jen otevírají bránu.

14:28 Výlet letadlem nad Českem. Letěli jsme po trase...
14:282 Výlet letadlem nad Českem. Letěli jsme po trase...

Vlevo lavinový svah Studniční hory, vpravo Slezský dům

"Černá hora je volná!" zaraduju se a prosím pilota, jestli by mohl do hor vletět právě přes ni. Stane se, přelétáme vysílač a pod námi se otevírají údolí kolem Pece pod Sněžkou. Respekt budící černá stěna mračen po levé ruce naštěstí stojí na spojnici Liščí a Luční hory, takže nás pouští do Obřího dolu.

Kdo je Jiří Pruša

Na Cirrusu jsme se proletěli s Jiřím Prušou, pilotem a blogerem iDNES.cz, který vydal knihu Abeceda reálného socialismu.

Jiří Pruša se letecké dopravě a sportovnímu letectví věnuje celý život. Působil např. jako ředitel pro finanční záležitosti asociace leteckých dopravců IATA Ženeva či viceprezident ČSA. Mezi jeho nejzajímavější projekty patří m.j. vytvoření multilaterálního systému pro platby přeletových poplatků v zemích východní Evropy a Afriky či třeba založení franšízy globálního distribučního systému Galileo v Česku i v dalších zemích střední a východní Evropy.

Po několik let provozoval v Praze také středisko výuky letecké angličtiny, kterým prošlo asi 1000 leteckých dispečerů a pilotů ze zemí bývalého Sovětského svazu. Je autorem dvou publikací k letecké dopravě – Svět letecké dopravy a Chytré létání.

Soukromě se věnuje létání na větroních a ve sportovních letadlech. Nějaký čas létal také na paraglidu, ale poté, co si naštípl obratel a pár žeber, mu další létání na paraglidu rodina zakázala. V motorovém letadle prolétal celou Evropu, několik zemí jižní Afriky a také USA. Více z jeho cest najdete na jeho BLOGU ZDE.

Fascinující lavinové svahy Studniční hory se sirkami povalených smrků jsou takřka na dosah ruky, o chvíli dřív a o něco víc vlevo známá "Mapa republiky" – sněžné pole ve tvaru Česka v jižním úbočí Studniční hory. Roztává až v létě, k vidění je nezřídka i v červenci. Dnes vypadá spíš jako kosatka, než jako Česko. Fotograf na ni nedosáhne, je příliš z úhlu a na otočku není čas. Kosatku zleva olizuje černá tma, která začíná nebezpečně roztahovat drápy směrem k nám. Rychle pryč, čeká nás Úpské rašeliniště, hrana Obřího dolu a Sněžka.

Nejvyšší česká hora se k nám má jako rozmarná modelka. Mraky kolem ní tančí šavlové tance - tu odhalí úbočí, tu úpatí či vrchol. Ani jednou se neukáže úplně celá.

Přelétáme česko-polskou hranici, a kroužíme teď okolo staré dámy ze severu. Z polské strany je stejně krásná jako z české, dobře je vidět, že výstup odsud je výrazně snazší než známým klikatým a strmým řetězovým chodníkem, který dobře zná většina Čechů, kteří Sněžku zdolali z Obřího dolu nebo k jejímu úpatí dorazili od Luční boudy. Pilot dokončil okruh: "Dáme to ještě jednou, ať ji vidíme pořádně!" říká do mikrofonu a znovu míří do Polska. Ze sluchátek se ozývá varování, že se blížíme k zakázanému prostoru na polském území. "427 Charlie Romeo, rozumím! Uděláme jen oblet Sněžky a letíme zpátky," odpovídá Jiří Pruša a vede letoun k Rýchorům a pak zpátky nad Pec.

Pec už ale nezahlédneme, mezi ní a nás se postavila hradba mračen. Ta, která mezitím spolkla Výrovku, Mapu republiky i Studniční horu. Chvíli jsme neviděli nic, jen šedočernou tmu. Rychlá zatáčka vlevo, žaludek začíná protestovat. "No, stihli jsme to jen tak tak, už je tam dost silná bouřka," ukazuje pilot na monitoru grafické blesky, znázorňující bouři, která nám hřmí v patách. Teď už bychom Sněžku neobletěli, zmizela v bouřkových mračnech.

Sněžka

Žvýkání místo igelitky...

Cirrus mě systematicky zespoda okopává a natřásá mi vnitřnosti. S výhledem na ztrátu prestiže se vzdávám myšlenky na igelitku připravenou v kapse pro všechny případy a usilovně žvýkám. Takové to domácí žvýkání. Uf, pomohlo to.

Bouřkou zmítané Krkonoše jsme nechali za sebou a míříme přes Trosky zpátky na domovské letiště. Do cesty se nám připletou ještě hradecká i brněnská dálnice, a pak už jen soutok Sázavy s Vltavou, znovu Dobříš a hajdy na přistání. Kola Cirrusu zadupala do příbramské dráhy, za chvíli rolujeme k hangáru. Za dvě hodiny ve vzduchu jsme obletěli čtvrtinu Čech, vyžvýkali pár žvýkaček, ale hlavně si odnášíme úžasný zážitek z letu. "To není země, to je zahrádka…", přizvukovali jsme po většinu letu Rudolfu Hrušínskému alias doktoru Skružnému z Vesničky mé střediskové…