Jediné, co tahle Země neustojí, je člověk, říká fotograf velkých šelem

  • 22
Už se rozhodoval, zda se má nechat sežrat tygrem, nebo rozdupat slonem. Díval se zblízka do očí lvice, měl ruku ve vlčí tlamě, absolvoval cestu za sněžným levhartem. Fotograf velkých šelem Petr Slavík jezdí po světě a hledá světlo ve zvířecích očích.

Napadlo vás někdy, že si z cest nějakého "drobečka" přivezete?
Ono je jednodušší koupit ho tady. Já ale bydlím v bytě, takže to by asi nebylo dobré.

Čekal bych, že máte dům s obrovskou zahradou a tam plno zvířat. A vy byt.
Dům nemám, protože na něj teď nejsou peníze. Já vyrostl na vesnici, rodiče měli barák a já moc dobře vím, kolik je s tím starostí. Jelikož jsem docela vytížený, nebyl by na to čas.

Kolikrát jste během roku vlastně pryč?
Jezdím tak na tři až pět cest ročně, trvají od deseti dnů po měsíc.

Pohled do zjizvené lví tváře

Stane se, že nepřivezete záběr, kvůli němuž jste odcestoval?
Samozřejmě, protože lva neukecáte, aby vám zapózoval. (smích) Nefotím holky v ateliéru, ale divoká zvířata – a ta jsou nevyzpytatelná. Často máte jen jeden pokus a ne vždy to vyjde. Kdysi jsem se pokoušel fotit na Borneu hulmany běločelé, měsíc jsem chodil po džungli plné pijavic… a ani jsem je nezahlédl.

Je to velký pocit zmaru?
Musím říct, že čím déle to dělám, tím víc si užívám samotný pobyt v přírodě. Jsem šťastný, že tam můžu být, a když přivezu fotku, jsem jen ještě šťastnější.

Jak dlouho čekáte na záběr?
To záleží zvíře od zvířete. Hodně fotím v Africe, tam je to safari a fotí se především z auta. Dvakrát za den vyjíždíte, abyste chytli dobré světlo – a to je buď hodina po východu slunce, nebo hodina před západem.

V jakém smyslu dobré světlo?
Potřebujete chytit světlo v očích toho zvířete.

Jsou zvířata někdy zvědavá, nebo se spíš drží dál?
Jednou jsem na dolní Zambezi zažil hodně zvědavé lvíče. Celé odpoledne jsme byli uprostřed smečky lvů, mezi nimi bylo i mládě. Po chvíli se vydalo přímo k nám. Sedíte v otevřeném autě bez dveří a říkáte si: zůstaň mezi svými, ona se totiž zvedne i maminka. Taky že ano. Lvíče došlo asi na dva metry, naštěstí mu to auto smrdělo, maminka ale pokračovala k nám. Koukáte se do její zjizvené tváře a pozorujete ty nádherné žluté oči. Je tak blízko, že si můžete sáhnout…

To jste ale neudělal.
Ne, ani jsem se nepohnul, nesmíte ani kýchnout. Prošla a bylo po všem. Naštěstí. Lvi vnímají auto jako celek, takže může být problém, třeba když si v něm stoupnete. V tom okamžiku vyčníváte nad auto a jste něco, co se oddělilo od celku, od stáda, tedy něco, co se dá lovit.

Když se dřevorubec vydá do světa

Jak jste se vlastně k fotografování divokých šelem dostal?
Ono to nějak vyplynulo z mého cestování po světě. Už na jaře 1990 jsem se vydal do Afriky, pak jsem projel Argentinu, Bolívii, Chile. Tam to bylo drsné, protože jsem tam málem zůstal. Zabloudil jsem a do toho dostal horskou nemoc.

Nebezpeční sloni. "Pokud jsou ve sloním stádu mláďata, je lepší se mu vyhnout. Samice si je hlídají a stačí málo a zaútočí na vás."

Trochu moc neštěstí najednou.
Dva dny jsem jenom ležel ve spacáku, došla mi voda. Nakonec jsem našel bažinu, z níž pily lamy, uvařil jsem si těstoviny a trošku se sebral. Měl jsem toho opravdu dost. Naštěstí jsem z kopce uviděl v údolí malou záchranou chatku, dobelhal se k ní a uvnitř našel plechovku coly a láhev červeného.

Co šlo jako první?
Cola, pak jsem si smíchal to výborné víno s tou bažinatou vodou. Aby mě to nesejmulo.

Jak dlouho ten "puťák" trval?
Asi týden. Ale byl to mazec. Druhý den tam přijeli lidi ze správy parku, aby zkontrolovali chatky. Měli s sebou jídlo a pití, takže to vlastně skončilo relaxem. (smích)

V tu dobu už jste fotil?
Ne, ještě ne. Chtěl jsem se jenom toulat po světě.

Čím jste se do té doby živil?
Dělal jsem dřevorubce.

Zajímají vás na cestách jenom zvířata, nebo i lidé?
Zvířata. Když už se někde dostanu mezi domorodce, foťák ani nevytahuju. Nechce se mi strkat někomu objektiv do obličeje. Nechci pokazit přátelskou atmosféru, jde o slušnost.

Respektovat zákony džungle

Záleží při focení spíš na trpělivosti, nebo na odvaze?
Především na štěstí. Ve volné přírodě se nikdy nedostanete tak blízko třeba geparda nebo tygra, aby vám šlo o život. Tygra focení obecně moc nebaví.

Kočkování s vlky

"V Minnesotě jsme vyvezli na zamrzlé jezero arktické vlky, abychom udělali pár fotografií. Chovatel je vypustil, oni se proběhli, pak mi zdemolovali obal na stativ, přetahovali se o batoh a když zjistili, že je to nuda, zaměřili se na mě. 

Při focení jsem buď seděl, nebo klečel, abych je měl v úrovni očí. Samec mě začal obíhat v kruzích, které se zmenšovaly. Vždycky když byl tak na dva metry, odskočil, ale po chvilce jsem poznal, že už odskakovat nehodlá. Pomalu jsem vstával a on mě chytil za rukáv a stiskl. Ruka byla jako ve svěráku. Naštěstí tu hromadu oblečení neprokousl.

To už se navíc za mnou začala motat vlčice a hrozilo, že se mi pokusí překousnout podkolenní šlachy, což vlci dělají při lovu velké zvěře. Odehnal je až majitel. Byla to z jejich strany spíš hra než útok, nikdy ale samozřejmě nevíte."

Přesto jste ale určitě zažil i jiné vypjaté momenty než ten s lvicí.
Jednou jsem měl v Indii objednaného slona, že pojedeme fotit tygry. Objevil se tam však bohatý Ind a tím pádem jde cizinec stranou. Zbyla na mě jen opravdu velmi stará slonice, navíc nám řekli, že ve směru, kde se ráno tygr objevil, jet nesmíme, to bylo vyhrazeno boháčovi. Jeli jsme tedy opačným směrem podél řeky. Když chtěl můj průvodce, aby ji slonice překročila, úplně se zasekla, jen urputně mlátila chobotem do vody.

Něčeho se bála?
Zvedl jsem oči a na druhém břehu stál nádherný tygří samec. Jenže nato se vynořil z křoví kousek od nás slon v říji. Takže na jedné straně tygr, kousek vedle nadržený slon, který nezná bratra. Křičet nemůžete, abyste nevyprovokoval tygra. A ta představa, že by se slon do naší slonice pustil a shodil nás na zem… Slonice však byla naštěstí tak stará, že neměla zájem, utekla s námi zpět do džungle. Tak spěšně, že nás málem setřásla.

Kde je pro vás hranice přijatelného rizika?
Respektovat se mají zákony džungle, žádný záběr mi nestojí za to, abych třeba odehnal samici od mláďat nebo si odlámal větvičky kolem hnízda, protože chci mít hezký záběr, jak matka krmí mladé. Tyhle hranice se snažím nepřekračovat. Pokud jde o mou vlastní bezpečnost, tam se přešlapu občas možná dopustím.

Odnesl jste si ze svých výprav hodně zranění?
Ne, tohle se mi vyhýbá. Nikdy jsem neměl pocit, že by mi šlo o život. Spíš to byl vždycky nával adrenalinu než klasický strach. Myslím, že se zvířaty vycházím poměrně dobře. (smích)

Je to ale fyzicky docela náročná práce. Jak se udržujete v kondici?
Chodím párkrát v týdnu do posilovny. Některé expedice jsou opravdu náročné, taháte batohy plné vybavení.

Kde to bylo nejnáročnější?
V Himálajích. Krachlo mi tam focení pro UNICEF, rozhodl jsem se ale vyfotit sněžného levharta. To se nikomu moc nedaří a je to mým snem. Bylo to opravdu fyzicky náročné a hlavně jsem na to neměl vybavení, před výstupem jsem si na trhu koupil jen svetr a kašmírovou šálu a vyrazil. Pamatuji, jak jsme seděli, pršelo a byla strašná zima. Koukám na takový šílený sráz před sebou a průvodce mi říká: "Máš závratě?" Já: "Ne, proč?" A on: "Jen tak, že tamtudy půjdeme."

V čem byl problém?
Šlo se tam po dvaceticentimetrové římse. Bylo to strašný, jdete přilepený na stěně, půlhodinové peklo, co budu povídat.

Dostaveníčko s gepardy v Namibii

Povedla se aspoň fotka?
Ne. Vůbec jsme levharty nepotkali.

Neláká vás v budoucnu focení něčeho jiného? Modelky, móda?
Neříkám, že ne, ale nevím, zda bych se u toho moc nenudil.

Myslíte? I tam můžete zažít adrenalin.
No, asi jo. (smích)

Jak dlouho myslíte, že budete svoji práci dělat?
Pokud to budu fyzicky zvládat, tak třeba do pětadevadesáti. Pak zkusím třeba ty holky.

Lidé se ženou za ziskem a otupěli

Projel jste hodně přírody. Zanechává za sebou honba za ziskem skutečně tak strašné stopy?
Za vším stojí peníze. Viděl jsem obrovské průšvihy v Indonésii, kde firmy skoupí část půdy a kopce rozhrnou do mangrove, čímž je zničí. To proto, že jsou mangrove chráněné, když do nich ale rozhrnou zeminu, nikdo už jim nedokáže, že tam byly. To vše proto, aby vybudovaly plantáže na pěstování palmy olejné. Následně tam postaví továrny na zpracování palmového oleje. Nedotčené přírody už moc není.

Kde se přece jen najde?
Kodiak, to je symbol nedotčené přírody. Poté jisté části Kanady, Dálný Východ. Nejsem ale v tomhle ohledu velkým optimistou.

Jakým směrem si to podle vás svět namířil, kam kráčí?
Nikdo nedokáže říct, co bude za deset let. Ale řekl bych, že jediné, co Země neustojí, je člověk. Lidé otupěli. Dokážu si představit, že až na sebe někdy příště bude chtít upozornit nějaký blázen, vezme si za rukojmí spíš třeba gorilu horskou než lidi, protože lidi dneska uroní slzu spíš nad zabitou gorilou než nad vyvražděnou vesnicí.

Dokumentovat svět z téhle stránky vás neláká?
Ne, já bych fotit lidské neštěstí nemohl.

Přesto jste ale jednou úkrok směrem od focení zvířat udělal. A nevedl jen veselým směrem.
Ano, v rámci projektu Dětský svět bez hranic. Fotil jsem děti určené pro adopci na dálku. Byla to trochu legrace, děti se u toho bavily, bylo to fajn. Navštívil jsem tam ale i dům, kde byly děti s AIDS. V jednom domě byla namalovaná duha a na ní připíchnutí plyšáci. Každý patřil dítěti, které už na nemoc zemřelo. To jsem tehdy obrečel.

Další fotky a reportáže Petra Slavíka najdete tady