Hrdinka posledního románu Chucka Palahniuka Prokletí je zkrátka mrtvá. To jí však nebrání glosovat groteskním a temným vtipem nejen tohle smrduté místo, ale i vlastně mnohem prohnilejší zemi. Tam byla dcerou dvou hippies, z kterých se posléze díky showbyznysu stali milionáři.
Madison v pekle potkává Kateřinu Medicejskou, Adolfa Hitlera, Charlese Darwina i kočičku Hello Kitty. Není to tu zas až tak hrozné, pokud se smíříte s tím, že se od rána do večera budete muset dívat na artové filmy v čele s Pianem. Je to prý lepší než chodit na střední školu nebo jet na ekologický tábor.
Palahniuk je mistr přes fekální humor, nenávidí levicové pózy a snahu usmířit své svědomí pozitivními gesty typu adopce dětí z rozvojových zemí nebo přísné konzumace biopotravin.
Knihy Chucka Palahniuka
Palahniuk na jednom ze svých čtení
Přesně tohle dělali Madisonini rodiče – létali tryskáčem, přestože se považovali za ekology, a původní domovy adoptovaných Madisoniných bratříčků a sestřiček nedokázali ani najít na mapě. Kdo jiný by to uměl okomentovat lépe než dcera, na kterou ve své slávě a pozérství úplně zapomněli?
I když se ji snažili vychovat velmi liberálně a do vánoční punčochy jí jako správní bývalí návštěvníci Woodstocku přidávali k pomerančům i kousek hašiše. Právě proti téhle generaci je Palahniukův satirický osten namířený nejpichlavěji: chtěli jste nezávislost, svobodu, toleranci a lásku a teď denně bojujete za hodnoty, kterými jste opovrhovali. Přestože se kniha odehrává v pekle, je to ten nejpozitivnější Palahniuk. Snad proto, že hrdinům (kromě Madison je v pekle ještě několik dalších puberťáků, kteří svoji smrt neberou nijak fatálně) už se nemá co stát. Jednou jsou mrtví. Jediné, o co mohou přijít, jsou iluze.
Ukázka z Prokletí Palahniuk, Prokletí  Chuck Palahniuk Pokud se mi nedaří na vás udělat dojem se svou verzí pekla, berte to prosím jako moji chybu. Vždyť co já vlastně znám? Jakákoli dospělá osoba by si nejspíš pustila do gatí, kdyby viděla ty poletující netopýry a majestátní, kaskádovité vodopády smradlavých sraček. Určitě je to jednoznačně moje chyba, protože jestli já jsem si kdy představovala peklo, tak jako ohnivější obdobu klasického hollywoodského nesmrtelného snímku Snídaňový klub, kde, jak se pamatujeme, vystupuje jedna krajně společenská a pohledná roztleskávačka, jeden feťácko-rebelský kluk, jeden přihlouplý svalnatý sportovec, jeden šprt šprtounská a jedna misantropická psychopatka, a všichni jsou za trest zavření v knihovně střední školy na celou jinak obyčejnou sobotu; až na to, že všechny knihy a židle by stály v plameni. |
Naděje tady není už vůbec žádná, tak proč truchlit. Prokletí ovšem není klasický román, což je jeho největším problémem: přednost dostal popis, fantastické líčení všeho, co se v pekle může stát, stokrát vypjatá parabola. Děj, který z ní vychází, nemá takovou sílu jako karikatura sama. Jako nihilistická příručka je však poslední Palahniuk po čertech dobrý.
Hodnocení: 80 %
