Radku, jaké to tehdy bylo?
Báječné! V sauně jsme se nádherně uvolnili a ještě nám pak dali večeři. Což bylo taky fajn, protože nám v sauně vytrávilo. (usmívá se)
Jak si ve vašich očích chodovské centrum stojí ve srovnání s dalšími podobnými, jež jste navštívil?
S klukama jsme procestovali celý svět, poznali jsme spoustu nemocnic a klinik, ale tady nám spadla brada. Moc se nám tu líbí.
Ale nijak zvlášť často byste se sem vracet nechtěl, že?
To v žádném případě! (směje se) Chtěl bych tu trávit co nejméně času, i když přiznávám, že se tady všechny bolístky hojí dobře.
I díky fyzioterapeutovi Pavlu Kolářovi, duchovnímu otci projektu?
Jasně, i díky němu. Dvakrát mi vlastně zachránil kariéru, když to se mnou vypadalo moc špatně. A nejsem sám, vděčných pacientů docenta Koláře je mezi sportovci hodně.
S MUŽI ZA ZÁDY. Zázemí pro hráčky tvořáí realizační tým (zleva): lékař Vlastimil Voráček, fyzioterapeut Pavel Kolář, masér Pavel Kováč, kapitán Petr Pála, vypletač Richard Šodek a trenér David Kotyza.
V čem tkví Kolářovo kouzlo?
Pro mě je skoro jako Bůh, bezmezně mu důvěřuju. Rychle pozná, co v těle nefunguje, a okamžitě ordinuje procedury. Moje první cesta po návratu z ciziny vede k němu.
Kdy vám nejvíc pomohl?
Asi v roce 2007, když jsme v Praze hráli baráž Davis Cupu proti Švýcarsku. V rozhodujícím zápase mi za mého jasného vedení vyplivlo koleno. Měl jsem pocit, že je konec, že už nemůžu hrát. "Proč já, pane doktore?" brečel jsem mu na rameni. Po ošetření mě od toho svého ramene odstrčil a zakřičel: "Teď ten set dohraješ a pak si klidně padni!" Vyhrál jsem.
