Jinak tady ale moje angažmá začalo docela stejně jako na každé jiné farmě: úklidem a návozem krmiva. Na farmě je stovka pštrosů afrických, ti menší a mladší putují na porážku, statnější, silnější a starší se chovají kvůli snůšce vajec.
Ti první jsou plašší a pohodoví, jejich urostlejší kolegové jsou o dost ostřejší. Nebezpeční jsou přitom v době říje, od ledna do září, takže jsem se trefil. I proto dostávám několik rad. Zaprvé, pštrosí klovnutí je jedním velkým mýtem, nechá za sebou jen malou modřinu. A zadruhé, pozor je třeba dávat na silné nohy chovných ptáků. Povede-li se jim totiž srazit oběť na zem, útok nekončí, pokračuje dalšími mocnými kopanci do ležícího těla.
Krmení jsem zvládl bez úhony, mnohem dobrodružnější byl sběr vajec. Pštros nás zpozoroval hned po vstupu do ohrady. Když začal se svými tanečky, jimiž dává najevo dominanci, přišel mi směšný. Když se na mě však rozběhl, pocity se mi obrátily úplně naruby. Rychle jsem sáhl po vejcích a co nejrychleji metl ven z ohrady.
A takových krádeží jsem musel absolvovat několik.
Vzpírá se a chce utéct. Komu by se taky chtělo na jatka
Všechna vejce se svážela do líhně, kde jsme je umývali od zbytků hlíny a jiných nečistot. Polili jsme je dezinfekcí, zapsali a uložili do automatických líhní. Tam si pobudou čtyřicet dní, než se z nich vylíhnou kuřátka. Spíš tedy kuřata, objem pštrosího vejce se rovná objemu dvaceti vajec slepičích.
Těžká dřinaReportérova muka můžete na vlastní oči sledovat ve středu 4. dubna od 20:15 v pořadu Těžká dřina na televizní stanici Prima Cool. |
Jelikož kapacita farmy nestačí na objem porážky, část pštrosů se dováží ze zahraničí. Na nás už čeká přívěs se sedmi ptáky. Naším úkolem je doprovodit je do budovy, nic jednoduchého to ale nebylo. Museli jsme zápolit s ohromnou energií vele-ptáků, kteří se snažili vší silou utéci a jejichž odhodlání na nás zanechalo stopy v podobě pokopaných a pošlapaných nohou.
Další zastávkou mi na ptačí farmě byla jatka samotná, měl jsem však spíš pocit, že jdu na operační sál než k řezníkovi. Asi stokrát dokola jsem se umýval, dezinfikoval a nakonec se navlékl do bílého erárního oblečení, rukavic, zástěry a galoší, abych prošel znovu dezinfekcí.
V dokonale čistém prostředí jatek na mě čekala práce s odblaňovačem, mašinkou, která umí z masa dokonale odstranit blánu. Sama to ale nezvládne a dostane-li tak nemotornou obsluhu, jako jsem já, trvá jí to, co zvládne řezník za minutu, desetkrát déle.
Zazářil jsem snad jen v oddělení vakuového balení, kde mi pod rukama vznikl dokonalý balíček. Sláva.
Moje kolečko po pštrosí farmě se uzavřelo kafilérkou, kde končí kosti, klouby a vše, co není možné využít, a skladem kůží. Pštrosí kůže se totiž využívá na kabelky i boty, největšími odběrateli jsou Italové. Při prosolování uskladněného materiálu jsem měl pocit, že jako malý Čech tak trochu dobývám svět módy.
Nejen proto jsem si při západu slunce, kdy se můj pracovní den uzavíral, znovu říkal, že práce v zemědělství je těžká, ale krásná.
