Jestli dají diváci přednost lehkosti a vtipu téměř klasické pohádky před akčním thrillerem s Charlize Theronovou, má film indického Tima Burtona už teď vyhráno.
Skalní Burtonovi fanoušci možná srovnání s režisérem Tarsemem Singhem překousnou těžko, musí ale uznat, že co do obraznosti mají hodně společného. Film Sněhurka (anglicky Mirror, Mirror) je pestrobarevnou pastvinou, která oči dětského diváka okamžitě pohltí. Zlá královna žije v malebném hradě na kraji útesu, který obklopují rozlehlé hvozdy. Dvořané i panovnice šijí u nejlepších krejčích a v pompézních róbách působí jako marcipánové figurky na psychedelickém dortu.
Tohle místo je pohádka se všímvšudy a není třeba se bát, že by tu někdo otravoval s reáliemi skutečného světa. Úplně základní linka příběhu zůstává nedotčena a změny v podobě loupeživých trpaslíků a domýšlivého prince jsou sympatické a nijak neurážejí. Díky bohu se nikam komplikovaně necestuje a divák může děj stabilně sledovat v několika málo komorních lokacích, z nichž má každá svou jasně vymezenou funkci.
Nádherné sídlo patří excentrickým výstupům arogantní královny, les z bílých břízek je dějištěm bojů, mikroměstečko je jednoduchou kulisou pro skuhrání hladovějících poddaných. Přehledné a zraku lahodící prostředí je přichystáno a čeká na herce.
Julia Robertsová je v roli panovačné mrchy, která se snaží odvrátit nástup klimakteria zábaly ze zvířecích výměšků a celou paletou procedur obsahujících červy a slimáky, naprosto neodolatelná. Její kouzlo je tak mocné, že by jí člověk téměř odpustil zdecimované obyvatelstvo i snahu zbavit se dcery svého zesnulého manžela tím nejhorším možným způsobem.
Královna Pretty Woman totiž vládne nejen krásou, ale i nespornou inteligencí, a kdyby měla aspoň špetku morálních zásad, nemohli bychom proti jejímu setrvání u moci nic namítat. Musí být hrozné žít ve světě, kde tempu vašeho myšlení vůbec nikdo nestačí, a to ani krásná Sněhurka. V říši nechápavců tak rudovlasá diktátorka stráví většinu času s očima v sloup a jedinou úlevu jí poskytuje nekonečná palba sarkastických poznámek.
Nejčastějším terčem je Nathan Lane, jehož dokonale agilní sluha vyvolává bouřlivý smích, jen co strčí hlavu do dveří. A co teprv když se vrátí z lesa a mává Sněhurčinými vnitřnostmi, do nichž omylem přibalil věnec buřtů. Snad neprozradíme příliš, když řekneme, že domněle vykuchaná sokyně se zatím sbližuje s partou trpaslíků, jejichž přízeň si zajišťuje pěkným exteriérem a přísunem teplého jídla.
Sněhurka |
Lilly Collinsová je paradoxně nejméně výraznou postavou. Pokud ovšem režisér zamýšlel vsadit hlavně na křehkost a krásu, nemohl si vybrat lépe. Jejím absolutním protikladem je pak skupina hamižných trpaslíků. Profa, Stydlín, Rejpal, Kejchal, Dřímal, Štístko a Šmudla jsou historií, pidimužové teď nesou jména jako Napoleon, Vlk či Žrout a pro ránu a drsné slovo nejdou daleko.
Jejich naturelu a dovedností si divák užije při několika lesních pranicích i během nekonečných hádek, které mezi sebou neustále vedou. Film na situační komice stojí a jednoduchý děj posouvá dopředu několik akčních epizodek (krev při nich naštěstí neteče). To ale vůbec nevadí. Humor je vždy lehký a budí upřímný smích, svorně u dětí i dospělých. Tentokrát se navíc opravdu povedl dabing, a tak lze bez uzardění doporučit české znění s Nelou Boudovou, Pavlem Trávníčkem a Vojtou Dykem. Nebýt výchovného nátlaku (věř si, i když měříš jen metr) a ulítlého konce ve stylu Bollywoodu, nebylo by té milejší z obou Sněhurek co vytknout.