Pro Šumavu měla elektrárna obrovský význam, protože pomohla rozvoji místního průmyslu, dodávala elektrický proud i městům jako byl Vyšší Brod nebo Český Krumlov i dalším městečkům a obcím.
Tvůrcům díla se podařilo řeku přivést na kopec. Byli tak "úspěšnější" než čert v pověsti. V té se totiž praví, že chtěl zabránit výstavbě kláštera v nedalekém Vyšším Brodě tím, že postaví přes údolí hráz z kamení, aby zadržel vodu a tou klášter zatopil.
Jenže svůj úkol do půlnoci nesplnil, a tak se kamenná hráz zřítila a balvany zavalily koryto řeky a její svahy.
Právě síla vody, která prochází přes tyto kameny, inspirovala Bedřicha Smetanu k dílu Čertova stěna. Historii unikátní vodní elektrárny je věnována epizoda z dokumentárního cyklu Zrezivělá krása (ČT2 v sobotu 31. března ve 14:30).
Zázrak zvaný lidská dřina
O elektrárně pod Čertovou stěnou se začalo hovořit už v 80. letech devatenáctého století, ale myšlenku svést vodu Vltavy od Loučovic až k Vyššímu Brodu jako první zpracoval až inženýr František Karel. Konečný projekt nakonec ale dodala projekční kancelář Ganz & Comp.
V kamenitém terénu začal obtížný výkop přírodního kanálu v roce 1896, vodoprávní povolení vodního díla bylo ale schváleno výnosem Císařského a královského místodržitelství v Čechách až v březnu 1898.
Elektrárna byla spuštěna v roce 1903.
Přírodní koryto bylo obloženo kamenem.
Místo původně předpokládaných Giradotových turbín se použily tehdy nové, mnohem výkonnější Francisovy turbiny. Ty stačily pouze čtyři. Kolaudace proběhla v roce 1903.
Elektrárnu zničila přehrada
Když se spustil provoz elektrárny, tvořilo ji šest částí. Především jez pod Loučovicemi. Měl 32 m dlouhou korunu s rybí propustí, na niž navazovala pětimetrová trámová základová výpusť.
Obří dílo představoval náročně vyhloubený přírodní kanál o délce 1 650 m, šířce 5,7 m, hloubce 3,2 m a spádu jedno promile. Další část představoval vodní závěr neboli komora, kde končil kanál a začínalo tlakové potrubí. To bylo ocelové, nýtované, o délce 560 m a průměru 1 800 mm. Dodávalo až 7,5 m3 vody za vteřinu.
V roce 1926, tak, jak se elektrárna neustále rozšiřovala, dodaly Vítkovické strojírny ještě druhé tlakové potrubí o délce 640 m a průměru 2 000 mm.
Přírodní kanál se začal kopat v roce 1896, stavba byla schválena až výnosem v roce 1898.
V budově strojovny (49 × 12,3 m a výšce 9 m) byly umístěny hydroagregáty. Dálkové vedení dlouhé 25 km přenášelo výkon elektrárny bez transformování do vlastního závodu v Pečkách (Větřní).
Pamětníci v epizodě vzpomínají i na hluk, elektrárna totiž "vypouštěla" do okolí 100 decibelů. Když probíhala nutná odstávka, budili se prý lidé nenadálým tichem.
Sláva elektrárny pod Čertovou stěnou skončila s výstavbou Lipenské přehrady a svedením veškeré vltavské vody do podzemního tunelu. Pouze se musela nějaký čas upouštět voda z přehrady dál do vltavského koryta, protože některá zařízení papírny ve Větřní byla stavěna na kmitočet 42 Hz.
Strojní zařízení tvořily tři hydroagregáty, v roce 1911 přibyl čtvrtý.
Hala strojovny měla 49 × 12,3 m, výšku 9 m a tloušťku stěn 0,8 m. Bohužel strojní vybavení je už nenávratně pryč.
Časem však došlo k jejich výměně, a tak postupně zmizelo i veškeré vybavení strojovny. Zmizelo i jedno tlakové potrubí. Zbývající dnes využívají tři malé soukromé vodní elektrárny.
