Piano slaví 40 let. Legendární mercedes je nesmrtelný, když ho nesežere rez

  • 79
Za socialismu platil za nedostupný sen. Byl předmětem pýchy majitelů i závisti sousedů. A globálně má pověst neúnavného držáku, který dodnes v zemích třetího světa slouží taxikářům. Legendární Mercedes W123 alias „piano“ slaví čtyřicáté narozeniny.

Kdo jej má dnes, hýčká si ho jako ceněný klasický veterán. To je i případ zeleného piana s bílou střechou, které vlastní Miloš Rathuský z Brna. Koupil jej teprve před čtyřmi roky v bazaru nedaleko Brna. Na rovinu přiznává, že auto „žije“ jen díky tomu, že předchozí majitel při jeho údržbě „zkanibalizoval“ jiný, méně šťastný exemplář.

Čtyřdveřový sedan vyrobili v Německu v roce 1978. Je to naftová atmosferická „dvěstěčtyřicítka“. Tedy střední řada naftových motorů, které automobilka do řady W123 montovala.

Výkon má pouhých 53 kilowatt. Když stoupá na Velkou Klajdovku, vyhlídku nad jihomoravskou metropolí, kde jej čeká focení, výkonem rozhodně nepřekypuje. Ale na druhou stranu stejným tempem bude supět klidně i v době, kdy bude většina dnešních aut dávno na vrakovišti. Právě atmosférické diesly totiž mají punc nesmrtelnosti.

Za mercedes k výslechu

Nesmrtelná bohužel není karoserie auta. „Nová auta vydržela tak šest sedm let běžného provozu. Pak už hodně rezivěla,“ popisuje Jiří Adler, který v Brně už před revolucí mercedesy servisoval a samozřejmě je vlastnil. Včetně celé řady pian ve všech možných variantách – sedany, kombíky, nejvzácnější dvoudveřové kupé, s naftovými i benzinovými motory. Jeho první piano bylo i prvním v Brně. Koupil ho od člověka, který pracoval na brněnském výstavišti.

Mercedes W123

Další získával z Německa. Ve Stuttgartu, kde se piano vyrábělo, měl totiž rodinu. I když za auta platil, oficiálně je dostával darem. I tak musel zaplatit clo. „Ještě mám ty lístečky doma schované. Bylo to přes sedmdesát tisíc. A na Lenince jsem kvůli tomu byl každou chvíli,“ směje se dneska, když popisuje výslechy v brněnské policejní centrále na Kounicově ulici, dříve Leninově.

Vložky válců z multikáry

A popisuje i další typickou historku s pianem, příběh o příslušníkovi VB, který auto také vlastnil. Jenže si netroufl se s ním veřejně „pochlubit“. „Měl ho zavřené v garáži a chodil se projet v noci. Mně to bylo jedno, ať si každý závidí, jak chce,“ krčí rameny Adler.

Auta se do Česka nějak dostávala, horší to bylo s náhradními díly. Pokud byly dostupné, byly drahé. „Originální díly na repasi motoru jsem z Německa dovezl jednou. Všichni na to koukali jak na zjevení,“ směje se Adler. Obvykle se motory opravovaly z toho, co bylo k dispozici, třeba konkrétně vložky válců se používaly z multikáry. „Vydrželo to tak sto tisíc kilometrů. Ale najet sto tisíc tehdy trvalo roky,“ mávne rukou Adler.

Mercedes W123

Ptáte se, jak jdou repase motoru dohromady s pověstnou výdrží? Je to jednoduché. V polovině 80. let měla nejstarší piana deset let a na kontě klidně půl milionu. Pokud ale majitel nikdy nezanedbával údržbu, byly to motory doslova milionové.

Auto na tabák

Mnohem horší je to se zmíněnou korozí. Tady totiž piano nevybočuje z průměru sedmdesátých let. Hnije. A hnije hodně. Na hraně víka kufru, pod oknem, samozřejmě na prazích, na lemech blatníků, v prostoru pro rezervu, na dolních hranách dveří. Koroze je ostatně vidět i na zeleném exempláři Miloše Rathuského. Ten ale jedním dechem dodává, že renovace je na dohled.

Nezkorodované piano v původním stavu, tedy kromě výjimek, které jezdily na jihu Evropy nebo v Kalifornii, je dnes úkaz. Většina nerenovovaných vozů je, řečeno renovátorskou hantýrkou, na tabák. Plech se zkrátka drolí. Ale u kterého auta ze sedmdesátých let je to jinak.

Když vznikal design piana, u Mercedes-Daimler docházelo k velké designerské výměně. Na postu šéfdesignera v roce 1974 skončil Friedrich Geiger, autor legendárního modelu 300 SL. Na jeho místo nastoupil Ital Bruno Sacco. A právě tato dvojice je pod vzhledem piana podepsaná.

Mercedes W123

Jestliže zvenku je auto poměrně konzervativní, interiér okouzlí dodnes. Především výborným zpracováním a také skutečnými materiály. I když i na pianu je vidět, jak moc byly v sedmdesátých letech v kurzu plasty. Třeba madla dveří naznačují kožené obšití, viditelný steh ve švu je ale falešný, jde jen o výlisek v plastu. Kdyby si ale člověk měl dnes vybrat, ve kterém autě z poloviny 70. let chce přejet Evropu, piano by bylo v nejužším výběru.

Začátek doby naftové

Piano bylo prvním mercedesem, ve kterém se masově prosadily naftové motory. Základní atmosférický dvoulitr, který automobilka představila v roce 1976, měl pouhopouhých 55 koní, výkon modernizované verze vzrostl na 60 koní. Objemnější čtyřválec 240 měl nejdřív 65 koní, od roku 1979 přibylo dalších šest.

Pětiválcový třílitr disponoval osmdesáti koňmi, v roce 1980 se pak objevily přeplňované verze, které dynamice auta výrazně pomohly. Vrcholný pětiválec 300 D Turbo měl 125 koní a kroutící moment 245 newtonmetrů. Jeho uvedení zaznamenali novináři i za železnou oponou. V roce 1981 ve Světě motorů vychvalovali jeho úspornost, při devadesátce si vzal osm litrů nafty, při stodvacítce 11,1 litru.

Benzinové motorizace začínaly na dvou litrech objemu a 94 koních, vrcholný šestiválec o objemu 2,8 litru měl 175 a později 185 koní.

Miliony sedanů, sto tisíc kupé

Mercedesů W123 se za deset let vyrobilo přibližně 2,7 milionu exemplářů, drtivá většina ve verzi sedan. Dvoudvéřových kupé, která postrádala středový sloupek, bylo necelých sto tisíc (přesné číslo kolísá od 99 883 po 99 911), extrémně praktických kombíků překvapivě jen dvakrát tolik.

Mercedes W123

Prodávala se i verze prodloužená o 67 centimetrů. Sloužila státníkům nebo jako luxusní taxi používané převážně na letištích. Sedany se kromě německých továren vyráběly i v Jihoafrické republice nebo Číně.

Nejslavnější filmové piano řídili veksláci

Piano si mnohokrát prorazilo cestu i do kin nebo televizí. Nejznámějším pianem v Česku je bílý vekslácký exemplář z filmu Bony a klid, který měl navíc dobový tuningový kit Kamei, jehož nejvýraznějším prvkem byla „žebra“ překrývající zadní okno. Nedávno se pak vínový kombík objevil v seriálu České televize Cirkus Bukowsky, kde s ním jezdil rozervaný hlavní hrdina Pavel Řezníček, který jej měl půjčený od cirkusáka Predraga Bjelace. Ostatně právě pro „světské“ bylo nesmrtelné piano typické ještě v minulé dekádě.

A kde se tedy vzala přezdívka „piano“? Češi měli vždycky schopnost vymýšlet autům poetické přezdívky. Předválečným dvouválcovým aerovkám se říkalo „cililink“, brněnská zbrojovácká Z6 byla Hurvínek, Velorex už navždy bude hadraplán. A i piano je českou specialitou. Navzdory globální popularitě se tato přezdívka používá jen v Česku a samozřejmě i na Slovensku. Proč?

Existují dva nesmiřitelné tábory – ti první říkají, že je to kvůli tvaru víka zavazadlového prostoru, který připomíná víko klavíru. Druzí jsou ochotní se prát za to, že za přezdívku vděčí auto tvaru zadních světel, která připomíná půltónové klapky piana. Pamětníci říkají, že pravdu mají ti první. Ale i druhé vysvětlení má něco do sebe.