Film Hranaři jde do kin |
V noci přiletěl na středeční premiéru filmu Hranaři, který ještě nikdo neviděl – ani novináři, ani herec sám. "Takže třeba budeme nakonec překvapeni všichni," žertoval Jan Tříska. To, že před pár dny oslavil 75. narozeniny, na něm vůbec není znát.
Pořád ještě každé ráno běháte? Nikdy jste nevynechal?
Nikdy. Běhám tři sta pětašedesát dní v roce, ať jsem kdekoli, za každého počasí. Samozřejmě v Los Angeles je to snazší, tam vždy stačí jen tričko a trenky. Studenti tam vůbec nemají dlouhé kalhoty.
Běžel jste i v Praze? Moc by mě zajímalo, jak za svítání vypadá Václavské náměstí.
To vám můžu říct naprosto přesně. Praha je v pět hodin patnáct minut úplně mrtvé město, oproti jiným metropolím nemá žádnou ranní energii. Nikoho nepotkáte; kromě vesměs britských opilců, kteří na mě pokřikují: Tohle není čas pro běhání, nemáš pivo? A kromě opilců českých, kteří obtěžují. Běží těsně vedle mě, aby dokázali, že jsou rychlejší, což je nebezpečné, protože v té blízkosti do mě mohou vrazit, podtrhnout mi nohy. Nebo se jim v zatmělé hlavě může vynořit nápad, že mě napadnou. Stojí to šílené sebeovládání, tvářit se, že neexistují, a nepřivolat tak konflikt, který je v Praze nad ránem riskantní.
ŽENY Z HRANAŘŮ. V hlavních rolích se představuje Vilma Cibulková a tmavovlasá Kateřina Brožová.
V Los Angeles vám nic nehrozí?
Tam je ve čtvrt na šest na ulici spousta lidí, kteří venčí psy, a hlavně desítky a desítky jiných běžců. Zatímco v Praze od té doby, co sem po listopadu 1989 jezdím, jsem potkal snad tři, nejvýš čtyři ranní běžce – a všichni byli Američani. Je to nejprostší sport, kromě dobrých bot k němu nic nepotřebujete a díky němu také vím, že na rozdíl od Soulu přes Tokio až po Paříž je v Praze za svítání mrtvo.
Ovšem ve filmu Hranaři se pod klidným povrchem dějí šílené věci: korupce, spiknutí, odposlechy, vraždy. Alespoň to tvrdí tvůrci – a vaši postavu charakterizují jako "záhadného muže, jenž vše sleduje zpovzdálí, aniž víme, proč a pro koho". Je to pravda?
Ano, je záhadný; proto jsem tu roli vzal. Mám rád postavy s tajemstvím. Druhý důvod, proč jsem do Hranařů vstoupil, představuje debutující režisér Tomáš Zelenka: asistoval totiž u filmu Řád, který jsem točil pár let po revoluci. A měl jsem i třetí důvod. Většina mých postav na divadle i ve filmu strašně moc mluví, musím se naučit a odříkat dlouhé stránky textu, kdežto můj hrdina v Hranařích je zvláštní i tím, že vůbec nic neříká. Jen na samém konci má krátký monolog v angličtině.
Čili záhadný westernový cizinec?
Přesně tak, muž odněkud. Navíc nosí stále týž oblek, jako Barack Obama, což mám také rád. Jistá chytrá kostymérka mi kdysi řekla, že ideální hrdina nemění kostým; pak je i v davu okamžitě rozpoznatelný. Samozřejmě to nejde pokaždé, jestliže jde postava do společnosti, musí mít smoking, a pokud ráno kope příkopy, vezme si montérky, ale Hranaři mi naštěstí výhodu jediného kostýmu umožnili.
Hranaři slibují téma, jímž Česko žije: nitky korupčních mafií. Proč korupci tolik prožíváme, když za totality byla běžná, jen se o ní mlčelo?
Protože v demokracii korupce existovat nesmí, a tady existuje, vím to i já, byť tu nežiju. Ve Státech je zhola nemožné, aby politik řídil opilý a uplatil policisty, kteří ho chytí. Kdežto v Česku to jde, a to vím na beton, mohl bych jmenovat. Ano, Hranaři o tom vyprávějí a já myslím, že je to dobře. Neboť v demokracii korupce nejenže být nemá, nýbrž nesmí!
Vy sám prožíváte víc ty české, nebo americké politické aféry?
Ty zdejší moc nesleduji a v Americe se veškeré skandály točí kolem toho, že někdo podvádí svou manželku, jen tu a tam naopak žena svého muže. To je jediný a hodně viditelný typ amerických afér, korupční skandály tam vůbec nepřipadají v úvahu.
Myslíte, že bude společenskokritický thriller diváky zajímat?
To právě nevím. Natolik už zdejší diváckou atmosféru neznám. Je fakt, že když jsme točili Hranaře, čekal jsem v hotelu na výtah s kuchařem ve vysoké bílé čepici; najednou plácl do zdi a řekl – Jmenuji se Igor Hnízdo! Nebo v lahůdkářství mi mladík u pokladny povídá – Byl jste dobrý, ale nejlepší byl Rosenheim! Čili Obecná škola s diváky stále souzní, ale u Hranařů nemám ponětí.
V čase adventu bych se vás asi měla zeptat i na svátky.
Nesnáším je stejně jako neděle. Koledy znějí všude, v letadle i na stanici klasické hudby, již poslouchám při běhání a kde je vtipně odstartovali – Oh ees, je tu černý pátek. Už se těším na leden do Divadla na Jezerce.
Putováním mezi Státy a Českem jste mi připomněl židovskou anekdotu, v níž věčný poutník mezi Ruskem a Izraelem tvrdí, že nejlepší je na tom ta cesta. Vidíte to také tak?
Stevenson napsal Putování s oslem, základ si půjčil Steinbeck do Toulek s Charleym. A ta myšlenka zní: není důležitý cíl, nýbrž cesta. To je i má odpověď.
