Antidepresiva z vás udělala trosku, psalo se o vás v Česku letos na jaře. Co se dělo?
Troska snad nejsem, ale fakt je, že jsem čtyři roky brala kvůli nezvladatelné úzkosti drogy. Začalo to ve čtyřiceti a skončilo před dvěma lety.
Vizitka
|
Kde se ve vás ta úzkost vzala?
Nějaké dispozice jsem asi podědila po tátovi a přispělo k tomu i mé komplikované dětství. Úzkostmi jsem trpěla od deseti let, to už jsem bydlela s mámou a bratrem ve Švédsku. (Byly jí tři roky, když její rodiče emigrovali a nechali ji v Česku u babičky. Rodiče se ji neúspěšně pokusili unést. Dostala se za nimi až v devíti letech - pozn. red.)
Jak se úzkosti projevovaly?
Když mě přepadl akutní záchvat, nebyla jsem schopna vyjít z domu. Nikdo o tom nevěděl, měla jsem strach, že když se svěřím, pošlou mě rodiče pryč. Trpěla jsem totiž pocitem viny, že nejsem dost dobrá a že o mě moc nestojí, když mě jako malou opustili. Vím, že emigrovat s dítětem bylo riskantní, jenže pocit, že mě nemají rádi, ve mně zůstal.
Od dětství žijete s úzkostí a až ve čtyřiceti jste problém řešila?
Naučila jsem se ji zvládat. Většinou ji už umím předvídat. Znám metody dýchání, umím se uklidnit tím, že mluvím sama k sobě, a ujišťuji se, že všechno bude dobré. Když byli synové malí, úzkost navíc zmizela. Jenže se před šesti lety vrátila s o to větší silou.
Četla jsem, že problémy odstartovala vaše účast v americké televizní taneční soutěži.
Ano. Jenže ze začátku mi nedocházelo proč. Soutěž skončila a mně právě vyšla knížka Léto modelky. Měla jsem ji propagovat, ale já nemohla vyjít z domu. Trpěly tím i děti. S tím se nedalo žít.
Pavlína Pořízková vypráví o nejtěžším období svého života.
V blogu, který píšete na jednom americkém webu, popisujete, že jste nemohla pochopit, proč vás diváci vyřadili, proč nejste oblíbená.
Vyřadili mě jako první, ale ne proto, že jsem nejhůř tancovala, ale proto, že jsem nebyla tak populární jako ostatní soutěžící. Přitom jsem byla léta slavná modelka. Uvnitř jsem vždycky cítila, že nejsem dost dobrá, dokud mě ale všichni kolem ujišťovali, jak jsem krásná a báječná, dařilo se jim ve mně někde dole ten pocit přebít. Dlouho jsem žila s tím, že mě každý miluje. A najednou přišlo rozčarování. Musela jsem se podívat sama na sebe bez růžových brýlí. Příjemné to nebylo.
A tak jste začala užívat antidepresiva.
Šla jsem k lékaři a říkám mu, že jsem blázen, že nemůžu vyjít na ulici, že mám malé děti a nemůžu přece sedět celé dny doma. A on mi povídá: Potřebuješ jít na terapii k psychologovi, abys pochopila, co ti je a proč. Zatím ti ale dám pilulky a ty ti pomohou. Přitom já jsem odpůrce prášků. Dodnes, když mě bolí hlava, tak raději počkám, až je mi líp, než abych si brala léky.
Léky pomohly a na terapii už jste nešla?
Díky bohu šla, ale jak prášky začaly fungovat, už jsem nabyla dojmu, že jsem v pohodě a už dál nic řešit nepotřebuji. Život přestal být "ostrý". Zmizelo všechno ošklivé a krásné, zůstala průměrná, šedá přítomnost. Cítila jsem se jako na prázdninách. Nebylo to nemilé.
Kdy se život na prášcích ukázal jako problém?
Nikdy. Mohla jsem na nich zůstat do konce života, bylo to docela pohodlné.
Proč jste se tedy rozhodla s léky skončit?
Dodnes to moc nechápu, ale bylo to po hádce s dlouholetou kamarádkou, anglickou modelkou. Křičela na mě a já reagovala jen: O. k., to je dobrý, když myslíš, tak jo. Podívala se na mě a zaječela: Já tě nepoznávám, od té doby, co bereš ty léky, jsi úplně někdo jiný, nevím, kdo vlastně jsi, ani s tebou nemůžu mluvit. Pak práskla dveřmi a šla. V tu chvíli jsem věděla, že má pravdu. Byla jsem na okolí milejší a nic mi nevadilo. Jenže když ti nic nevadí, je z tebe jen loutka, knedlík, který se nerozvíjí, jen sedí doma a nepřítomně se usmívá.
Co na to manžel?
Byl docela nadšený! Najednou jsem už nebyla ta úzkostná diskutérka, ale hodná manželka: taková stepfordská panička, jestli znáte ten příběh, kdy manželé nechají své manželky předělat na roboty. Uvědomila jsem si, že ve skutečnosti by takový model nejspíš opravdu mohl fungovat. Vypadala jsem pořád stejně a navíc jsem byla milejší. Manžel tehdy neměl problém.
Jen jste neměla zájem o sex, psalo se o vás. Ani to nebyl problém?
Ptala jsem se manžela, jestli mu nevadí, že o sex nestojím, a když na něj dojde, tak bych místo toho raději jedla jablko a četla knížku. A odpověď? Vadilo mu to, ale jinak byl z mé proměny tak nadšený, že sex se jevil jen jako drobná piha na jinak dokonalé manželce. Potvora.
Co se dělo, když jste léky vysadila?
Přišel třítýdenní absťák a pak deprese, která trvala rok. Nepříjemné.
Jak jste ji zvládla?
Začala jsem každý den cvičit a musela jsem vydržet, protože jsem věděla, že už se k práškům vrátit nechci.
Byla jste na tom tak, že jste myslela na sebevraždu?
To byla populární myšlenka ve Švédsku, když jsem byla malá a mezi spolužáky považovaná za komunistického debílka. Tentokrát jsem jen nemohla vstát z postele, nic nemělo smysl, všechno bylo špatné. Žila jsem jako v nějakém smutném snu, ale uvědomovala si, že mám dvě krásné děti a manžela, kterého miluji, takže zabalit jsem to nechtěla. A kvůli synům jsem se maximálně snažila, aby právě oni nic nepoznali.
S manželem jste spolu úctyhodných 27 let. Byli jste někdy na rozvod?
To ne. Naštěstí jsme se s manželem shodli na prioritách: napřed partner a děti, pak všechno ostatní. Na manželství musí člověk pořád pracovat. Nic nejde samo od sebe, musíš s ním mluvit, milovat se, chodit s ním ven a zažívat legraci... Mezi námi je respekt a láska, a i když ho chci někdy kopnout a jindy on mě, hýčkáme si to pěkné jako vzácný drahokam. Přitom víme, že jakmile bychom polevili v pozornosti, můžeme o všechno přijít.
Vaši rodiče se rozvedli, jejich manželství vás k téhle životní moudrosti nejspíš nepřivedlo. Co tedy?
Na rodičích jsem spíš viděla, co dělat nemám, ale takových příkladů je kolem nás spousta. Ráda poslouchám jiné, dívám se a vidím, kde co nefunguje, a také hodně čtu. Tím se učím. Šťastný vztah je dřina, stejně jako být matkou.
Kdo u vás děti vychovává - vy, nebo manžel?
Já, on nechá kluky dělat cokoliv. Myslím, že ale ani já nejsem nijak zvlášť přísná, i když asi trošku přísnější než americké matky. Zato zásadně trvám na pravidlech. A daleko víc než Američanky dbám na dobré způsoby. Děti ve Spojených státech neřeknou ani dobrý den, nepodají ruku, nepodívají se do očí. To moje děti jsou slušně vychované.
Trochu mi stéká obličej
Léta jste si přála vyměnit modeling za herectví, proč teď v rozhovorech říkáte, že jste na to stará?
Jsem ve věku, kdy bych měla hrát maminky, ale všichni mi říkají, že na maminku nevypadám, takže tu roli nikdy nedostanu. Takže čekám, až zestárnu do rolí maminek. Natočila jsem asi šestnáct filmů, některé docela dobré, ale většinu nezávislých, takže jste je nikdy neviděli.
Známe film Její alibi...
Ten je komerční a ten bych zrovna nedoporučila, i když se líbil mojí babičce.
Roli v bondovce Zlaté oko jste ale odmítla, proč?
Protože jsem chtěla být herečka a ne modelka ve filmu. Miluji bondovky a ty poslední zvlášť, ale tenkrát, když někdo hrál v bondfilmu, mohl se jít rovnou zahrabat, to by byl konec jeho filmové kariéry. A já měla tehdy zrovna větší plány.
Jak vnímáte stárnutí, je to problém, nebo úleva?
Problém. Úlevu tedy necítím, i když mentálně a emocionálně jsem zkušenější a silnější, což přišlo samo po narození dětí. Fyzicky se mi ale stárnutí nelíbí. Dívám se do zrcadla a říkám si, že mi obličej teče dolů.
Plastická chirurgie prý umí tyhle procesy zastavit. Co vy na to?
Až budou lidi po jejich zásahu vypadat opravdu mladší a pořád si budou podobní, tak bych tomu i dala šanci. Zatím jen vidím, že zákroky nikomu neprospívají. Možná každá doufá, že právě u ní se omlazení konečně povede. Madonna vypadá divně, říkají si, ale já budu krásná. Tohle já si nemyslím. Než vypadat jako pavián, raději přijmu fakt, že mi trochu stéká obličej.
Krémy uznáváte?
Krémy miluju. Žádný mi sice nikdy nefungoval, ale dokola si říkám, že možná už tenhle pomůže. A co kdybych nepoužívala žádný? Kdo ví, jak bych vypadala!
Přichází s léty i změna životního stylu?
Vlastně děkuji depresi, že jsem musela začít cvičit. Sice mě ta hodina denně moření se ve fitku nebaví, ale pomáhá to. Depresivní nejsem a břicho mám lepší, než jsem měla ve dvaceti.
Co cvičíte?
Pilates, zumbu a kickbox.
Někdo v depresi jí a tloustne, jiný nejí a hubne. Co vy?
Já sice moc nejedla, ale přesto jsem tloustla. Po čtyřicítce šla váha sama nahoru. Už tři kila pro mě znamenala konec světa, protože mám plné skříně oblečení jen jedné velikosti. Musela bych všechno vyhodit, což se mi nechtělo, takže kila musela dolů.
Záleží, kde člověk ta tři kila přibere.
Je fakt, že v prsou by mi to tak nevadilo, ale když přibíráš tady (plácne se po zadku - pozn. red.)...
Musela jste s věkem změnit jídelníček?
To je smutný, jsem holka z Moravy a mám ráda krémové omáčky, knedlíky a vepřové, což kdybych jedla denně, byla bych tlustá. Po čtyřicítce jsem musela začít jíst opatrně. Je to nepříjemné, ale nedá se nic dělat. Ale takový je celý můj život: pořád s něčím zápasím.
Malujete, píšete, hrajete ve filmech, i na piano, čtete a pletete. Co z toho vás živí?
Spoustu věcí dělám ráda, a kdybych si tím mohla vydělávat, bylo by to senzační, ale nerada bych pracovala kvůli penězům, když už nutně nemusím. Chci dělat to, co mi jde, baví, čemu věřím. Sepisuji román, zážitky ze života, píšu scénáře a blogy, mám vymyšlený nový příběh pro děti o kryse, který bych i ráda ilustrovala. Dobře pletu a háčkuju a zrovna hledám v New Yorku prostory, kde bych mohla učit mladé lidi tyhle ruční práce.
Modelka a herečka Pavlína Pořízková poskytla OnaDnes.cz otevřený rozhovor.
Očima autorkyPavlína je profík. Pořád krásná, usměvavá, milá a velmi bezprostřední, a to i když jsem u ní v hotelovém pokoji už alespoň šestá novinářka, které to odpoledne odpovídá na otázky. Ačkoliv dost možná opakuje s moravským přízvukem prošpikovaným anglickými slovíčky to samé, nevypadá ani znuděně, ani unaveně. Je veselá, baví se a zájem si užívá. Snad i díky hereckým zkušenostem, které má, byste nepoznali, že uvnitř se choulí křehká duše, s níž se Pavlína docela urputně snaží už skoro celý svůj život šťastně žít. |
Co pletete?
Pro sebe jsem upletla haldu oblečení a dětem svetry. Teď pletu nejvíc hračky. Zrovna jsem dokončila neteři k Vánocům velkého klokana.
Nakonec, vždyť vydělávat nemusíte. Manžel se o rodinu postará, nebo ne?
Jde ale o vlastní nezávislost. Vydělávala jsem si od patnácti let a teď je mi trapné si jít něco koupit, když je to vlastně za cizí peníze. Nejsem na to zvyklá. Nápadů na podnikání mám sice plno, ale neumím prodat sama sebe. Nedokážu moc přesvědčovat okolí, že mé plány jsou výborné, protože si to většinou ani sama nemyslím.
To je zase to vaše české podceňování se?
Jo, proto nedělám žádný byznys. Jsem moc evropská a už předem říkám: Ale né, to nikdo chtít nebude, to není dobrý nápad...
Dobrý je určitě nápad na knížku o vašem dětství, emigraci a kariéře modelky. Napíšete ji?
Čtenáře by to asi bavilo, ale mě ne. Já jsem si to prožila, pořád o tom mluvím a už mě ten můj životní příběh vůbec nezajímá. A kromě toho jsem hrdá, že nelžu, a kdybych psala o svém dětství, musela bych buď lhát, anebo leccos vynechat, abych některé nejbližší nezranila. Snad možná v devadesáti, jestli budu ještě žít.
3. listopadu 2011 |
