VIDEO: Těžká dřina. Odstřeloval jsem skálu a lámal kámen

  • 5
Monstrózní bloky skály, rachot pneumatických kladiv, sirény a salvy výbuchů. Tohle je práce opravdu jen pro silné a odolné chlapy. Jednomu z nich projde rukama osm až jedenáct tun žuly denně, vyvrtá 50 metrů děr do skály a v lepším případě se vrací domů jen s odřeninami.

Zatímco práce pro firmu Toi Toi byla nechutná a smradlavá, dřina v kamenolomu mi dala pořádně zabrat fyzicky. Po příjezdu do Liberce mě přivítal výhled na dva obrovské lomy Vágner I a Lednice, na místě pak pohled na pohřební urnu, která se skvěla poblíž hlavní budovy. "Při práci si tady dávej bacha, jinak skončíš vevnitř," doporučil mi lakonicky šéf Jakub ještě předtím, než jsem prošel zaškolením a podepsal dokument o bezpečnostních postupech a rizicích.

Pak už na mě jako na nováčka čekala prázdná plechová korba, kterou jsem měl naplnit "odpadním kamenem". Vzal jsem to od těch nejmenších, abych nakonec zjistil, že se za odpad považuje i šedesátikilový šutr. Korbu jsem nenaplnil ani ze třetiny, i tak to ale bylo půl tuny, takže mě šéf zve na další pozici.

Putuji do hloubi lomu Vágner I ke střelmistrovi.

Dolů, do pekla

Musím po žebříku sestoupit do třicetimetrové hloubky. Jdu pomalu, s každým posunutím nohy mi na vlhkém kovu ujíždí i ta druhá a raději se ani nekoukám dolů pod sebe.

Těžká dřina

Reportérova muka můžete na vlastní oči sledovat ve středu 12. října od 20:15 v pořadu Těžká dřina na televizní stanici Prima Cool.

Na platě, jak se odborně nazývá spodek lomu, se mezi svými kolegy hned ujímám těžkého pneumatického kladiva. Musíme navrtat třímetrový vrt pro umístění Perunitu, trhaviny, která stála za zničením půlky pardubické fabriky Synthesia. Kladivo kope jako kůň, musím se vší silou zapřít do země. Mám pocit, že mi kvůli vibracím a tlaku upadnou ruce.

Nakonec ale kolegové hlásí "Hotovo". Vytahujeme všechny druhy vrtáků, které jsme použili, odkládáme kladivo a střelmistr přináší plastickou trhavinu. S respektem dělám krok zpět, jako by mi to snad v případě nešťastného výbuchu mohlo pomoci.

Zkrotit pneumatické kladivo chce fyzičku a grif.

Navíc musím pomáhat s plněním. Beru do ruky jeden váleček, neváží víc než 300 gramů a je zabalený v rudém papíru se značkou výbušniny, a vhazuji ho do vyvrtané díry. Při dopadu trhaviny na dno vrtu by se ve mně krve nedořezal, střelmistr mě ale ujišťuje, že to výbuch způsobit nemůže. Postupně plníme všechny díry, nakonec to vydá na sedmnáct kilo Perunitu. Takové množství by levou zadní zničilo celý Úřad vlády.

Teď to bouchne

Za houkání sirén poté disciplinovaně odcházíme z plata. Liberec už ví, co bude následovat. Denně se tu odstřeluje několik bloků a výbuch prý bývá tak silný, že odlomené části kamene občas dolétnou až do města.

Najednou jako by v kamenolomu ustal život, všichni pracovníci jsou schovaní v hlavní budově, zní třetí siréna. Se střelmistrem vcházíme do pancéřovaného zvonu jen deset metrů od nálože, za kterou by se nemusel stydět žádný terorista. Čekáme na poslední signál.

Roztáčíme kličku u odpalovacího zařízení. Svítí červeně, vše je připraveno k odstřelu. Nasazuji si sluchátka a čekám na výbuch. Ohromná detonace a rezonující interiér pancéřovaného zvonu mě přesvědčují o tom, že česká výbušnina opravdu funguje.

Následuje rychlý oběd, během opékání buřtů na ohýnku mi kolegové vyprávějí o nemoci, která čeká na mnohé z nich. Silikóza je údělem snad všech pracovníků v prašném prostředí a už dnes ji má i kolega Zdeněk.

Jak se dělají dlažební kostky

Na dlouhé hovory však není čas, hned po jídle se spěšně vydáváme k lomu Lednice. I tady začínáme vrtáním, jde to ale hůř. Méně výkonná vrtačka, dlouhé vrtáky a velmi nahnutá plocha kamene, každý úhoz kladiva mě téměř strhává dolů do lomu. Nevzdávám to, i když se nohou zapírám jen o speciální vrták zasunutý do vrtu pode mnou.

Do těchto vrtů patří černý střelný prach, zbytek už ale znám. Natáhnout dráty, zahoukat před odstřelem, schovat se – a to už výbuch krásně odděluje kámen od skály, čistě, rovně, právě tak, jak střelmistr plánoval.

Bloky kamene je potřeba rozbít na menší kusy. Z nich se pak na štípačce dělají finální kostky.

Část kamene odlamujeme a lanovkou ho dopravujeme nahoru, kde se láme na menší části. Zdeněk mi tam stručně vysvětlí práci s pneumatickým ostřidlem, dlabačkou a klíny. S jeho vydatnou pomocí udělám do kamene rovnou díru, do níž vsunujeme klíny, které pak zatloukám speciálním kladivem. Má gumové, pružné topůrko, aby eliminovalo otřesy do rukou. I když se svévolně ohýbá tak, že se s ním téměř nedá manipulovat, nakonec lámu kámen na velké kostky o hmotnosti asi 30 kilogramů. Ty pak skládáme na korby a odvážíme na poslední destinaci mé dnešní zkušenosti, k obří štípačce.

Odlomky létají všude kolem mě a já se snažím z nerovného bloku kamene vytvořit takovou kostku, jakou známe třeba z Václaváku. Je to boj. Kolegové jich na štípačce denně udělají několik tisíc, silný stroj seká jednu kostku za druhou, mé cíle jsou ale mnohem pokornější: hlavně si neamputovat ruku, tahle mašina by to zvládla dokonale.

Po několika reklamacích konečně vyrábím použitelné dlažební kostky. Tím můj den v kamenolomu končí. Za sebou mám třináct hodin práce, zvládl jsem ani ne třetinu toho, co ostatní. Odvážím si totálně odřené břicho od nošení těžkých a hrubých kvádrů kamene, sedřené ruce a namožená záda. Je to jen slabý odvar toho, co musejí podstupovat každý den tihle chlapi.