Zvenku i uvnitř vypadá brněnská restaurace s terasou na první pohled lákavě: vkusný a decentní nábytek, kožené klubovky, černobílé fotografie, tlumené světlo. Že restaurace hrající si na hogo fogo nabízí "bilinkovou" omáčku, vás zarazí. Drama ale nastává, když přinesou objednané jídlo, které s kvalitou surovin pokulhává – lososa, který je dokonce cítit, Pohlreich rezolutně odmítne pozřít. (Jak poznat při nákupu čerstvou rybu si přečtěte zde.)
Chod za tři stovky podle Bohémy: losos, který je cítit, a mražená zelenina, přestože je sezona.
Jak je možné, že vám něco takového mohou dát v restauraci, která se tváří nóbl? Velice rychle se ukáže, že hosté mají štěstí – nebo smůlu – že nevidí do kuchyně.
Drama plné paradoxů a tristních situací od začátku do konce
Čtvrteční díl aktuální řady Ano, šéfe! představuje naprosto neuvěřitelný model diletantství v podnikání. Jako na zlatém podnose přináší reálné situace, jak to vypadá, když se do provozování restaurace vrhnou lidé, kteří nemají ponětí o základních principech fungování restauračního zařízení. Celý díl působí jako instruktážní film "jak se to nedělá", místy šmrncnutý prvky absurdní frašky.
Ve špatně vybavené kuchyni se špatně vaří, to Zdeněk Pohlreich dobře ví.
Jako by to samo o sobě nestačilo, arogance mají oba majitelé na rozdávání a jejich chování k zaměstnancům je šokující: pro luxusní restauraci je nechají vařit ve zcela nevyhovujících podmínkách, dluží dodavatelům, což opět komplikuje situaci kuchařům, a hlavně dluží na výplatách vlastním lidem. Ty přitom paradoxně bombardují objednávkami ze slevomatů, na kterých nemohou na výplaty vydělat.
Argument, že dostanou zaplaceno, až restaurace začne vydělávat, zní z úst "borca" v bílých špičatých botách a majestátním bílém bavoráku opravdu neodolatelně. Ne tak kuchařům, kterých se to týká. "Tak to už jsi partner," říká Pohlreich s trpkým úsměvem šéfkuchaři, když se mu svěří, kolik mu majitelé dluží; a svou situaci vidí jako bezvýchodnou. "Když odejdu, můžu se s penězi rozloučit."
Zdeněk Pohlreich vysvětluje majitelům, že sezonní menu z kvalitních surovin jim může přitáhnout zákazníky, kteří se budou rádi vracet.
Není divu, že původní nadšení Pohlreicha, který i při všech profesních průšvizích chtěl osazenstvo naučit, jak na to, aby úroveň restaurace pozvedli, rychle opadá. Ještě jim sice předvede přípravu tří jednoduchých sezonních jídel – s chřestem, špenátem a novými bramborami – kterými mohou hosty dostat do chuťového nebe a přitom vydělat a získat spokojené štamgasty, ale pak už ho nic neudrží.
BohémaPřečtěte si, jak dopadla recenze restaurace z pera našich kolegů z brněnské redakce ZDE. |
Jakmile se od vysmátých majitelů nedočká patřičné odezvy na svoje důrazné upozornění, že bude ve spolupráci pokračovat až tehdy, kdy finančně vyrovnají svoje závazky, končí se slovy: "V tom nejedu".
Jak to v Bohémě aktuálně vypadá, těžko říct. Ale i kdyby dnes – tedy po pár měsících od natáčení – v Bohémě fungovali a vařili božsky, pachuť a nálepka podniku, kde si neváží zaměstnanců ani hostů, už jí zůstane.