Kdy vás napadlo uskutečnit tuhle cestu?
Asi před deseti lety jsem stál v malém sportovním přístavu v Göteborgu a pozoroval kotvící lodě. A tehdy mě napadlo, že se sem jednou vrátím, ale ne jako suchozemec, nýbrž jako námořník. Poté nápad upadl v zapomnění, vybavil se mi až před rokem v létě. Myšlence dopádlovat na kajaku z Písku, kde jsem se narodil, do Göteborgu jsem se nejdřív zasmál, ale už mě nikdy neopustila.
Máte za sebou hodně kajakářských zkušeností?
V tom je právě ten fór. Na kajaku za sebou nemám vůbec nic. Respektive, projížděl jsem se na něm na Orlíku a na Lipně. Za sebou mám zkušenosti z jiných sportů, dělal jsem horolezectví, potápění a parašutismus.
Jak dlouho jste se na cestu připravoval?
Asi tři měsíce. Nejdříve jsem plánoval trasu, pak dával dohromady vybavení. První část byla nejzábavnější, cestujete prstem po mapě a tak trochu sníte, jak to tam bude vypadat, kolik kilometrů denně asi ujedete nebo kde budete spát. Druhá část je trochu náročnější. Na kajaku jste omezen prostorem a váhou. Nic nesmí chybět a nic nesmí přebývat.
Všechno se Miroslavu Oudesovi muselo vejít do kajaku. A nic mu na cestě dlouhé přes 1 600 kilometrů nesmělo scházet.
Moc věcí jste si s sebou asi nevezl.
Pouze to nejnutnější, a pokud možno jen to nejmenší a nejlehčí. Stan, spacák, karimatku, vařič, jídlo a vodu. Jedno oblečení do lodě a jedno na večer, vše udržet suché a funkční. Pak kompas a mapu. Opravdu jsem toho moc neměl. Všechno se mi podařilo vměstnat do uzavíratelných komor lodě. Na palubě jsem měl pouze náhradní pádlo, malý příruční vak a na zádi kolečka na převoz lodě po souši.
Nejtěžší byl přejezd přes otevřené moře
Co člověka začne na tak dlouhé cestě bolet jako první? Ruce, nebo záda?
Ruce mě začaly bolet, ještě než jsem vyrazil na cestu. (smích) Ale vážně, z rukou jsem měl velké obavy, mám trochu problémy s brněním prstů. Pořídil jsem si proto speciální pádlo, říkám mu "mořská klika", je zakřivené a zápěstí není tak vybočené ze své osy, dobře sedí do ruky. Přes den jsem to nějak dokázal ustát, ale pár nocí jsem dost trpěl. Později se to ustálilo a dalo se to vydržet. Každé ráno jsem cvičil a rozhýbával ruce a záda, říkal jsem tomu "pozdrav slunci". Ani po téhle stránce nemám žádné zkušenosti, vše jsem si vymýšlel a cvičil podle intuice. Naštěstí mám výbornou loď a dobré sedadlo, takže zadek a nohy byly v pohodě.
Která část cesty byla nejkritičtější?
Jednoznačně přejezd z Německa do Dánska. Pádlujete přes otevřené moře, je to sice jen 20 kilometrů, ale protější břeh nevidíte. Uprostřed máte k nejbližšímu pobřeží deset kilometrů. Navíc tam jezdí hodně nákladních lodí, na které musíte dávat pozor. Musíte na to mít psychicky, fyzicky to žádný problém není. Především je ale třeba mít dobré počasí.
Na své pouti překonal Miroslav Oudes čtyři přehrady a 23 zdymadel.
Vám vyšlo?
Naprosto ideálně. Jinak nejsou v této oblasti výjimkou ani třímetrové vlny.
Měl jste problém s jinými plavidly?
Neměl. Ale k tomu potřebujete mít znalosti z oblasti plavební bezpečnosti a značení vodních cest. Já je naštěstí mám.
Po kolika hodinách je potřeba dát si pauzu?
To je pouze na vás. Moje nejdelší nonstop jízda trvala 10 hodin a 40 minut. Zkraje jsem denně pádloval 10 až 12 hodin, v poledne jsem se snažil zastavit a uvařit oběd. Někdy se to nepovedlo a jedl jsem až večer. To bylo ještě v Německu na Labi. Pak jsem potkal jednoho Němce, který cestoval na kole do Norska, a ten mi řekl, že ze sebe takhle vydávám příliš mnoho energie. Takže jsem upravil pravidelnost stravy, pádloval jsem sedm až deset hodin denně a přehodil výhybku v hlavě – najednou jsem víc vnímal věci kolem sebe.
Co jste během cesty jedl a pil?
Ráno jsem si dělal ovesnou nebo rýžovou kaši a hlavně kafe. V poledne polévku zahuštěnou kuskusem a něco sladkého, večer jsem vařil většinou těstoviny s omáčkou a jako odměnu jsem si udělal třeba pudink. Před cestou jsem si nasušil maso a ovoce, k pití jsem si dělal energetické nápoje. Jinak jsem neměl nic speciálního – až na jednu důležitou věc.
A tou byla?
Domácí slivovice. Jeden litr mi vydržel po celou cestu, ráno a večer jeden doušek.
Kdepak GPS! Mapa je základ
Jak jste na cestě zvládal orientaci?
Měl jsem obyčejnou automapu a kvalitní kompas. Večer jsem si občas na mapě dělal základní náměry na důležité směry a fungovalo to bezvadně. Hlavní orientace je na pobřeží. GPS jsem neměl, ale ani jednou jsem nezakufroval, a to ani v oblasti ostrůvků před Göteborgem.
Vítězství. Miroslav Oudes v Göteborgu
Nelitoval jste, že jste neměl GPS?
V Dánsku jsem potkal skupinu asi deseti kajakářů. Kroutili hlavou nad mou automapou umístěnou v nepromokavém obalu na palubě. Jenže stejně tak jsem mohl kroutit já hlavou nad jejich GPS umístěnou v elegantním držáku na palubě. Jejich výlet byl dlouhý pouhých 17 kilometrů a pobřeží Dánska je na orientaci velmi jednoduché. Mapa je mapa, tvrdím já.
Teď choulostivější otázka. Jste na otevřeném moři, pádlujete a najednou se vám chce na toaletu. Jak jste to řešil?
Co se týká velké potřeby, mám zavedený rytmus, ráno a večer. S malou už je to horší, té moc neporučíte, ale plastová lahev s větším hrdlem je ideálním řešení. Na některých delších přejezdech na moři jsem používal suchý oblek, podchlazení totiž v Baltu přichází dříve než v jižních mořích, a abych zachoval jeho základní funkci, po tu dobu jsem nepil.
Co plánujete dalšího?
Prozradím, že nějaké plány se už v hlavě rodí, musím ale doufat, že to nebude číst moje žena. Cestou jsem měl totiž slabou chvilku, kdy jsem jí poslal textovou zprávu, v níž jsem se dušoval, že na tak dlouhou cestu už nikdy neodjedu. Řekla mi, že si tu zprávu schová na horší časy.
