VIDEO: Ruský bohatýr žigulík do kovošrotu nepatří

  • 47
Komu nebyla škodovka dost nóbl, mohl zkusit sehnat sovětský žigulík. Takový byl výběr běžného motoristy bez strýčka šéfa Mototechny v sedmdesátých letech. Po letech škudlení se pak v garáži objevil bílý VAZ 2101 s interiérem čalouněným červenou koženkou. Italského elegána nezapře ani dnes. Na kolemjdoucí laškovně hází prasátka od dokonalého chromování.

Jiří Bláha sbírá auta. Svou kouzelnou stodolu neplní rudými ferrari ani drahocennými veterány, parkuje v ní taková auta, která dnes potkáváme ve zuboženém stavu na silnicích. A komu překáží v garáži, uvažuje, jak se ho co nejjednodušeji zbavit.

VAZ 2101

Wartburgy, žigulíky, škodovky, nad kterými ohrnujeme nos, jsou v jeho kouzelné stodole v lepším než stoprocentním stavu. Právě takový je i jeho VAZ 2101. 

Letos v srpnu je to 45 let, kdy Sovětský svaz získal licenci na jeho výrobu. Rusům tehdy padl do oka Fiat 124, evropské auto roku 1966. Stojí za zmínku, že "stodvacetčtyřka" se v různých úpravách vyráběla také v Maroku, Jižní Americe, Indii, Jižní Koreji, Egyptě, Turecku nebo Španělsku, pár jich vyrobili i v Bulharsku z dovezených dílů.

V Rusku žije žigulík po nesčetných úpravách jako VAZ 2107 a právě teď se přesouvá jeho poslední část výroby z továrny AutoVAZu do automobilky IžAuto - více čtěte ZDE.

Žiguli vs. Fiat 124

Rozdíly originálu a kopie

Pro tvrdé služby na silnicích širé Rusi dostala lada oproti výchozímu fiatu přibližně 800 změn.

Upravoval se motor, čtyřválec OHV dostal jiný karburátor, zaručující startování i za velmi nízkých teplot. Pro provoz v mrazech bylo upraveno také topení s větším výměníkem. Lada dostala větší spojku a vylepšení synchronizace převodovky, to zajistilo nesrovnatelně vyšší spolehlivost proti mateřskému modelu.

Zvýšila se světlá výška a vyztužovala karoserie, aby lada přežila službu na rozbitých silnicích Sovětského svazu.

Konstruktéři upravili přední nápravu, na zadní namontovali vinuté pružiny s progresivní charakteristikou.

Zadní nápravu osadili bubnové brzdy, namísto původních choulostivějších kotoučových. Na přední nápravu osadili klasické pevné třmeny místo původních plovoucích.

Měnila se také elektroinstalace a ubíraly se prvky výbavy hlavně v zájmu snížení výrobní ceny a spolehlivosti. Přibyla benzinová ruční pumpa a možnost startování vozu klikou.

Pohotovostní hmotnost vozu nakonec vzrostla z původních 855 na 955 kg.

Do počátku 80. let dohlíželi na kvalitu výroby – zejména vozů pro export – italští kontroloři, jejich odchodem kvalita výroby citelně poklesla.

S nadsázkou se dá říci, že nejpodstatnější změnou za celou dobu výroby byla náhrada čtyřstupňové převodovky za pětistupňovou koncem 80. let a náhrada karburátorů za jednobodové vstřikování GM v polovině 90. let.

                                       Zdroj: wikipedia.cz

Když pršelo, jelo se vlakem

"Je to klasický žigulík dvanáctistovka z roku 1975," popisuje Jiří Bláha. Toho roku se v Togliatti vyrobilo 665 tisíc lad a 38 tisíc z nich se dovezlo do ČSSR. Z toho 25 tisíc právě v nejobyčejnější základní verzi 2101.

"Koupil jsem ho od prvního majitele, pedanta, který auto opečovával," líčí Bláha. Bílý žigulík je naprosto bez koroze a jakýchkoliv dalších úprav, jen kvůli předpisům dodal mlhovku. "Staral se o něj vzorně, celého ho zakonzervoval, vedl si knihu jízd. Každá cesta byla pečlivě evidovaná s počtem kilometrů, datem a cílem cesty," vypráví.

Jediné úpravy, které provedl předchozí majitel, jsou velmi bizarní. První je rezervní klíč, připevněný pod přední espézetkou pro případ, že si klíčky zabouchnete v autě. "Nejvíc mě dostalo zdvojené otevírání kapoty motoru pro případ, že by se porouchalo původní sovětské lanko," líčí pobaveně Bláha.

"Každé koupené auto, to je příběh," vypráví. Často to v rodině chodilo tak, že když se chystali na cestu a začalo pršet, nikam se raději nejelo. Jedno z aut, které má Jiří Bláha ve sbírce, měl původní majitel dokonce strach umýt. "Měl panický strach z koroze," líčí.

Svou sbírku udržuje stále v kondici. Nejezdí jen na výlety, ale nabízí auta i na různé akce, vozí svatebčany. "Za letošní sezonu jsme každý druhý víkend vezli nějakou svatbu," líčí. "Je o to velký zájem." Hlavně o svezení v šestsettrojce nebo parádním kabrioletu felicii.

"Mně se tahle auta líbí. Nejsou raritou, ale kromě škodovek to byl nejběžnější auťák na našich silnicích v 70. a 80. letech. Možná právě proto končil bez milosti ve šrotu. A najít dnes takové auto v původním stavu je téměř zázrak."

VAZ 2101

Dílů je na takovou ladu ze sedmdesátých let podle majitele k sehnání poměrně dost, navíc se dají dovézt z Ruska.

V roce 1975 stál VAZ 2101 58 tisíc korun československých, což bylo podle Bláhy přibližně stejně jako Škoda 120. "Na pořadníky se tahle auta v té době už nekupovala," říká. "Výběr byl ale omezený, pokud člověk neměl známého v Mototechně. Což byl asi i tento případ. Bílá v té době taky nebyla moc módní," popisuje Bláha tehdejší nakupování pod heslem "ber, co je". 

VAZ 2101

Do práce jezdí v moderním audi, ladu, polského fiata nebo zastavu vytáhne jen o víkendu pro radost. "Když do žigulíka přesednu z moderního auta vybaveného airbagy a dalšími bezpečnostními prvky, tak trochu obavy mám. Ale na to člověk nesmí myslet, musí si zapnout pás, koukat před sebe a být připravený na všechny situace," počítá Jiří Bláha s tím, že patří k nejpomalejším na silnici.

"Spousta lidí přijde, podívá se, znalecky poklepe na přední blatník a řekne: V tomhle jsem strávil dětství, jeli jsme v něm na Rujánu," líčí s úsměvem.

VAZ 2101
VAZ 2101

Sovětská senzace má italské kořeny i kmotry

Doslova senzací a nedostatkovým zbožím se v létě 1970 stal v Sovětském svazu automobil Žiguli, pro vývoz záhy pojmenovaný Lada. 

Smlouvu o licenci na tento vůz a výstavbě továrny Volžský automobilový závod (VAZ), dnes AvtoVAZ, podepsala Moskva před 45 lety 15. srpna s italskou firmou Fiat.

Název Žiguli dostal vůz podle nedalekého pohoří. Zájem vzbudil žigulík i na trzích sovětských satelitů, kde patřil díky chudé nabídce k tomu nejlepšímu, co se dalo koupit.

Auto s motorem o objemu 1 197 cm³ a výkonu 44 kW uvezlo 400 kg nákladu a nabízelo 380 litrů zavazadlového prostoru.

V roce 1972 začal VAZ vyrábět i verzi kombi (VAZ 2102) a následovala řada vylepšených modelů. V roce 1978 se na autosalonu v Paříži světu představila terénní Lada Niva (VAZ 2121), jež měla původně hlavně "řešit otázku motorizace sovětského venkova", ale brzy se začala úspěšně prodávat i na Západě.

V Československu se první upravený model Fiatu 124, překřtěný na žigulík, začal prodávat v roce 1971. Do roku 1989 jezdilo v ČSSR přes 365 000 vozů VAZ (oblíbený byl například VAZ 2106 - Lada 1600 z roku 1977). Ještě v roce 1988 prodejce Mototechna evidoval 120 000 zájemců o koupi vozu Lada, ale dodávky se pohybovaly kolem 10 000 kusů ročně.

Fiat 124

Dnes je firma AvtoVAZ stále největší automobilkou v Rusku a čtvrtinu jejích akcií vlastní francouzský Renault.

Továrna VAZ vyrostla během čtyř let za vydatné pomoci italských odborníků ve městě Togliatti, někdejší Stavropol na Volze, který byl již v roce 1964 přejmenován po italském komunistickém politikovi Palmiru Togliattim. Za továrnu a licenci Sovětský svaz údajně zaplatil hlavně dodávkou surovin a ocelových plechů.

Místo odměny pomsta?
Legenda praví, že právě plechy vyrobené z nekvalitní oceli použili Italové na výrobu fiatů a alf romeo. Od té doby se auta italské provenience nezbavila nálepky aut, která rezaví už v katalogu. U fiatů vyrobených od konce osmdesátých let to je jen pomluva. Pravdou ale je, že fiaty, lancie a alfy ze sedmdesátých let shnily na prach skoro všechny...