Vše začalo z Karimabadu v Hunza Valley, proletěli kolem sedmitisícového Rakaposhi a dál na Haramosh I., poté přes Baltoro Glacier kolem Masherbrumu, Broad Peaku nad Base Camp K2. Tuto extrémně náročnou trať zvládli za dva letové dny. "Celkem za něco málo přes jedenáct hodin letu," upřesňuje Dalibor Carbol.
Jak dlouho jste se na expedici připravovali?
Tři roky jsme to celé odkládali a to kvůli bezpečnostní situaci v oblasti. Letos se to konečně povedlo. Nejdůležitější bylo sehnat kvalitní materiál, se kterým poletíme, a zajistit si víza a letenky. Chvilku jsme strávili nad možnými trasami letu, ale to bylo skutečně spíše v řádech minut než hodin.
ParaglidingK pohybu vzduchem se v tomhle letecké sportu využívá paraglidingové křídlo. Startuje se z kopce rozběhem nebo z roviny pomocí vlečného zařízení a díky stoupavým vzdušným proudům může pilot plachtit až stovky kilometrů. |
Jak složité bylo dostat povolení?
Žádné povolení jsme nevyřizovali. Při letu a následných kontrolách jsme sázeli na moment překvapení. Měli jsme jenom běžná turistická víza. Jejich získání trochu problém byl, alespoň u mě. Čtrnáct dní mi ho nechtěli vydat, pořád to protahovali, na pákistánské ambasádě asi chtěli úplatek, jinak si to neumím vysvětlit. Jiný člověk z ambasády mi to vysvětlil tak, že měli podezření, že jsem profesionální voják a že jdu fotit vojenské cíle pro indickou vládu.
Co bylo nejdůležitější?
Pilot musí být připravený na všechno, i tak ho ale vždy něco zaskočí. Nikdy neví, co dalšího se semele a jak na to bude reagovat, pro jaké řešení se rozhodne. A to je na tom, myslím, to nejlepší. Nejdůležitější je ale vybrat správný tým.
Expedice Karákóram 2011. Paraglidisty nesl vítr rychlostí 40 až 50 kilometrů v hodině.
Byla to nejnáročnější akce, kterou jste kdy podnikli?
Náročnost takového letu se jen velmi obtížně porovnává s tím, co už máme za sebou. Před devíti lety jsme deset dní letěli v Jižním Himáláji. První velký bivakový let, fantastická záležitost. Pak jsme absolvovali několik bivakových expedic v Kyrgyzstánu, velmi náročná byla ta, na které jsme jako první letěli v Susamyrském údolí a přelétli 200 kilometrů k jezeru Issyk-kul, i ta poslední, na které jsme jedenáct dní oblétávali jezero Issyk-kul s pohořím Ťan-šan. Další rok jsme prolétávali severní část argentinských And. Na každé z těchto akcí to bylo hodně divoké.
Blafovali jsme, s předčasným přistáním jsme nepočítali
Co měli piloti s sebou"Každý jsme měli padák, odlehčenou sedačku, odlehčený záložní padák, kuklu, dvoje rukavice, několik spodních vrstev, péřovou bundu, vrchní pevnou bundu a kalhoty, pevné boty, GPS, vysílačku, jednoduchou mapu, teplý spacák, brýle, dvě petky na vodu. Společně jsme měli nůž, čelovku, krém s UV faktorem, drobný materiál na opravy padáků, satelitní telefon se solární dobíječkou, Kindle čtečku knih, dvě kamery, digitální zrcadlovku s objektivy, náhradní baterie a další dobíječky, něco málo na jídlo (ořechy, sušené jablko, sušenky a dětský sunar), vařič a nerezový hrnec." |
Tak jinak. Co bylo na pákistánské expedici to nej?
Rozhodně dlouhý a rychlý dvoudenní let v nejvyšších horách světa. A potom dosažená výška přes 7 tisíc metrů a to, že jsme se jako první pohybovali s padákovými kluzáky nad Base campem K2. To se každý den nepodaří.
Překonali jste s kolegou během dvou dnů 285 kilometrů. Jak jste byli připraveni na nouzové přistání? Neměli jste s sebou stany ani do statek pitné vody. Co byste dělali?
Tak tohle je skutečně vyšší hra a blafování se občas vyplácí. Ale vážně, soustředili jsme se na to, co chceme uletět, a dali jsme tomu maximum. S předčasným přistáním jsme počítat nechtěli. Ve velké části letu se navíc ani přistát nedalo. Měli jsme štěstí s počasím, vyšlo nám to přesně podle plánu.
Co se člověku honí hlavou, když letí skoro pořád ve výšce 7 tisíc metrů?
Absolutní koncentrace na hory, větry a měnící se počasí. Soustředěnost na pohyb parťáka a jeho myšlenky. Občas údiv a uvolnění při pohledu na ta krásná místa. Žádný další podnět jsem tam nepouštěl. Všechno ostatní by překáželo.
V tak vysoké nadmořské výšce ale dochází přece k nějakým zdravotním potížím? Co trpí na těle nejvíc?
Zima je skutečně citelná už ve výšce přes 5 tisíc metrů. Zvláště ruce trpí. A v 7 tisících metrech to lepší není. Prsty jsou odkrvené, jednoduše prochladnou. I přes naše kvalitní vybavení to bylo skutečně moc. Naše běžná cestovní rychlost byla 40-50 km/h. To je v podstatě rychlost větru, který se do nás stále opíral. Let trval 5 a 6 hodin. Teplotu jsem neměřil, ale teplo bych v těchto výškách nehledal. (smích) Mimo to tak rychlé změny výšek od tří do sedmi tisíc metrů způsobují zvracení, zatmění, ztrátu vědomí. Je třeba to ohlídat a doufat, že další let už to bude lepší.
Co dalšího chystáte? Předpokládám, že vás tohle pěkně nakoplo.
Zatím nic nechystáme. Čekáme, až to odezní.
