Britský Guardian dal aktuálnímu turné Take That pět hvězdiček z pěti. Návrat Robbieho Williamse, který se po patnácti letech opět připojil k přátelům z mokré popové čtvrti, ovšem k takovému nadšení nestačí. List se zároveň oháněl neuvěřitelnými čísly. Jen ve Velké Británii na 27 koncertů dorazilo více než 1,7 milionu fanoušků. Navíc osm vyprodaných stadionů Wembley přepisuje rekord samotného Michaela Jacksona, jenž zde vystoupil sedmkrát s programem Bad.
A chvástali se i sami členové obnoveného kvintetu na prvním z osmi zmíněných vystoupení v olympijských prostorách. "U2? Dvakrát ve Wembley. Coldplay? Také dvakrát. Oasis? Dobře, třikrát. Ale Take That, pozor! Osmkrát vyprodáno," hlásil z pódia hrdý Williams. Že se bylo na co koukat, je jasné, ale že toho bylo ve finále až příliš, překvapí i naštve - tedy především skalní fanklub.
Je pravda, že pohled na počítadlo, které krátce před vypuknutím hlavního programu za údajných 15 milionů liber ukazovalo číslo 85 291 přítomných, má něco do sebe. Ačkoliv plocha nebyla zcela plná, u centra dění byla hlava na hlavě. Očividně si to užívali i předskokani Pet Shop Boys. Počítadlo se po jejich vystoupení změnilo v časomíru. Hlasitý odpočet do startu show, na kterou se pánové intenzivně připravovali šest neděl, hýbal sedačkami.
Dramaturgicky byl večer poskládaný na jedničku. Strhnout prémie by si zasloužil pouze ten, kdo dopustil, aby se mezi jednotlivými bloky rozjížděla výpravná a vskutku naprosto blbá divadelní minipředstavení.
Williams a sekt Vstupenka na koncert Take That - první z osmi vyprodaných vystoupení ve Wembley (Londýn, 30. června 2011) Když Williams před písní Angels vyzval fanoušky, aby se přitiskli ke svým nejbližším, s nimiž dorazili na koncert, překvapily mě mé sousedky. Dámy-šedesátnice se na mě otočily a s větou "přece byste teď nebyla sama" mě vzaly mezi sebe, nalily mi do plastové skleničky na sekt bublinky, objaly mě a společně jsme si to vestoje odzpívaly. Stalo by se tohle v Česku? |
Hned po úvodním popěvku Rule The World - ano, Take That nemohli začít ničím skromnějším - bylo jasné, že kdyby vypadl zvuk, lidé to v pohodě utáhnou sami. V první části písní z tvorby Take That bez Williamse se u třetího kousku začalo šílet i na ochozech (Hold Up A Light). A zatímco Coldplay si kanón s barevnými papírky nechávají na finiš, Take That z něj vystřelili už při dvojce Greatest Day. Jakkoliv jsou ovšem popěvky Patience a Shine chytlavé, úspěšné a do jisté míry symbolizující jeden z největších hudebních a marketingově dotažených comebacků, pořád jen zdržují od jednoho z nejočekávanějších okamžiků celé show - vystoupení samotného Williamse.
Intro mu ovšem dělá bohužel jedna z těch zmíněných tanečně nesmyslných show, během níž se na jevišti mihne obří housenka a hejno rádoby sexy vos a včel v krajkových punčochách. Slůvko proč se samo nabízí...
Už ale první tóny z Let Me Entertain You atmosférou nadobro mažou úvodní dvacetiminutovku. Tisíce lidí vstávají ze sedaček - děti, páry, důchodci, manželé, milenci - všichni bez rozdílu jsou na nohou. Williams svých pět skladeb předvádí s absolutním nadšením, tak jak ho znají lidé z masových koncertů v Knebworthu. Nezapomíná na klasické fóry, uštěpačné poznámky ani na hlášku "England, I am still your son" (Anglie, pořád jsem tvůj syn) z písně Come Undone. S lehkostí se otírá o královskou rodinu, zesměšňuje Beyoncé a její chování na festivalu Glastonbury. A vlastně tradičně se dojímá ve chvíli, kdy Wembley jako jeden muž - nebo žena, chcete-li být genderově korektní - dozpívá hit Angels.
Po dalším naprosto příšerném předělu je jasné, že teď se musí obě skupiny spojit. Na jevišti, nad nímž roztahuje obří ruce žlutý drátěný muž z grafiky k aktuálnímu albu britského boybandu (Guardian ho mimochodem přejmenoval na "manband"), se objevují siluety všech hlavních aktérů a rozjíždí se singl Flood.
Artisty, kteří se dosud nejrůznějšími způsoby věšeli na konstrukci a pobíhali po ní jako pavouci, smáčí voda - tedy povodeň z názvu písně. Další skladby jsou dokonale připravené, nicméně zdaleka nefungují jako samotný Williams. Následující Kidz pak kromě krásného nápadu s oživlou šachovou partií přinášejí především vděčný taneční souboj Jasona a Howarda, do něhož Robbie rapuje pasáže ze skladby Rudebox ze stejnojmenného, kritikou podupaného alba.
Píseň Pretty Things pak divákům dokonce představí křehkou baletku, až by se chtělo říct dost. Vjemů už je na jednu show příliš a Take That - s velkýma očima - je chtějí všechny ukázat. A přitom to nejúčinější teprve přijde. Ano, jsou to ty staré hity, které nejen do Wembley přilákaly ke vstupenkám tolik lidí.
Vzpomínací část sice zahájí na oko hraná hádka mezi chlapci, ale její konec je jak vystřižený z hollywoodského bijáku. Všichni si padnou kolem ramen a říkají: "Takhle to dopadlo. Tohle jsou Take That!" Pětice usedá kolem Garyho a ten se zasněným výrazem začíná hrát na piano. Co vypíchnout? Everything Changes But You a samozřejmě Back for Good. Při Pray pak dojde na focení, tedy na chvíli, kdy kapela vyzve fanoušky, aby najednou blýskli svými mobily a tajně pronesenými foťáky.
Nepochopitelně vložená skladba Love Love z alba Progress jen přihodí sůl do jinak zacelené rány po nablblých tanečcích. Najednou se totiž při rockové jízdě před lidmi objeví šaolinští mniši a Take That v závěru hladí koňské hřívy při jednom ze základních cviků tai-či. Proč, proč, proč?
Čeká se na jediné - aby se narovnal obří panák, dosud skrytý za projekčními plochami. Zní Never Forget. Hymna chlapeckých kapel tolik typická pro devadesátá léta má ale falešný úvod. Situaci zachraňuje až Williamsův vložený popěvek z No Regrets. Co zbývá? Ano, "dorazit" se na maximum při Relight My Fire.
Pětaosmdesát tisíc lidí nadšeně tančí. A když se dodá, že tenhle dav odzpíval všechny více či méně povedené texty i národní hymnu, je možné dojatému Daveu Simpsonovi z Guardianu leccos odpustit.
Ale i tak z hodnocení nejlépe vychází věčný bavič, hravý spratek, drzoun a miláček Robbie. Nelze se proto divit českým promotérům, kteří na dotaz, zda by do Česka kompletní Take That přivezli, reagovali jednoznačně: "Williamse samotného ano. Take That v Česku nemají smysl." Drsné, ale pravdivé.
